Princ a Král

BFF (R)

Konečně. Závěrečná část jedné kapitoly...

A má 4,2k slov.

Doufámm, že se bude líbit. :-D

Komentujte, hlasujte, sdílejte. :-* :-* :-*

***     ***     ***

Z Maxova bytu jsem odcházel znechucený vlastní nejistotou.

Pokaždé, když si myslím, že už jsem Davida prohlédl, řekne něco šíleného, co mě dostane do stavu, v jakém jsem byl už od snídaně: Plný pochybností, neschopný jasného úsudku.

O co mu sakra jde?

Snažil jsem se situaci příliš nerozebírat, abych nezešílel. Radši jsem se posadil k práci, kterou jsem v poslední době zanedbával a udělal šestnáct fotek v řadě. Skončil jsem až skoro o půlnoci. Oči mě pálily a celkově jsem se cítil vyšťavený, takže jsem padl do postele jako zabitý.

Zdálo se mi, jakoby budík zazvonil asi tak pět minut potom, co jsem konečně usnul. Ještě štěstí, že mi snídani připravil Marian, jinak bych do školy nešel jen unavený a roztěkaný, ale i hladový. Sám bych si nebyl schopný ani opéct toust.

„Jsi v pohodě?" zeptal se Marian, když jsem se nimral v ovesné kaši s kousky lískových oříšků a hořké čokolády - obvykle jednoho z mých nejoblíbenějších ranních jídel - jeho rodičovský alarm byl v plné pohotovosti.

„Jo, jsem," odbyl jsem ho.

„Proč ti to nevěřím?" nadnesl a odložil hrnek s černým čajem. Provrtával mě pohledem, hledal i ty nejmenší stopy stresu. „Robine, co se stalo? Zase jste se pohádali s Maxem?"

Zvedl jsem hlavu. Tohle bylo nebezpečné území – nechtěl jsem, aby můj strýček zbil mého přítele, protože by si myslel, že se mnou špatně zachází. Zase.

„Nepohádali jsme se," ujistil jsem ho rychle. „Nic to není. Jen se objevil jeho kamarád, který mi dal jasně najevo, jak moc se mu nelíbím já ani můj a Maxův vztah. To nejlepší co o mě asi řekl, bylo, že jsem nedospělý."

„Jsi nedospělý," zakřenil se Marian. „Podle zákona ještě několik měsíců."

„Jsem si jistý, že to nemyslel v tomto směru."

„Chápu, je to vůl," odsoudil Davida Marian bez vyžadování jakýchkoli dalších informací, pouze na základě mého citového rozpoložení. To je přesně ten důvod, proč je tak skvělý rodič, a důvod, proč ho miluju.

„Díky," usmál jsem se na něj.

Marian přikývl a vstal od stolu. „Pospěš si, ať nepřijdeš pozdě do školy."

Spolkl jsem poslední sousto ovesné kaše a došel si pro bundu a batoh. Marian mi podržel dveře a společně jsme nastoupili do výtahu. Naše cesty se rozešly hned před domem. Marian zamířil doprava k tramvajové zastávce, já šel doleva a za roh na autobus, který mě doveze až ke škole – ještě že tak, kdybych přestupoval, nejspíš bych minimálně jednou týdně skončil na druhé straně města úplně ztracený, nejistý, jak jsem se tam vůbec dostal.

Škola už nebyla v obležení novinářů. Pár posledních zoufalců se tu poflakovalo ještě minulý čtvrtek, postupně zmizeli i oni, když jim došlo, že tady sólokapra neuloví. Nakonec se na mě přestali zlobit i učitelé, nebo alespoň většina z nich. Zástupkyně ředitele mě bude nejspíš nenávidět do konce života – jejího, je to stará zapšklá rašple, jak o ní tvrdí Štěpán.