Robin Urban je mladý, atraktivní a schopný. Má však strýčka, který v něm vidí stále uplakaného desetiletého kluka, kterého si osvojil. Když tedy strýček trvá na tom, že Robin kvůli svému bezpečí stráví prázdniny u něj v kanceláři, nemůže ani protest...
Dnešní kapitola je "krátká", respektive je té délky, jakou mívaly kapitoly na začátku příběhu, tedy něco málo přes 2,5k slov. Přesto je to podle mě kapitola dějově důležitá.
Chtěla jsem toho napsat více, ale nemám s sebou notebook a na telefonu se píše fakt špatně.
BTW uhádnete, kde právě jsem? :-D :-D :-D
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Komentujte, hlasujte, sdílejte.:-* :-* :-*
*** *** ***
Nenáviděl jsem, když jsem se s Robinem hádal. Obzvláště, když jsem věděl, že má pravdu. To co jsem chtěl, bylo nechat celou diskusi na později, až nebudeme na veřejnosti.
Zatraceně dobře jsem věděl, že jsem měl Robinovi říct o plánu, který jsme dali dohromady s jeho prarodiči. Chtěl jsem mu vysvětlit všechny důvody, proč jsme se na tom dohodli a proč jsme to uskutečnili zrovna dnes. Byla to ale diskuse na delší dobu, nemohli jsme to probrat během pár minut v zadu restaurace plné lidí. Sice na nás nebylo kvůli architektonickému provedení místnosti a strategicky umístěným obřím květináčům s různými rostlinami a květinami skoro vidět, ale mohlo nás být docela dobře slyšet.
Mým dalším, a jak se zdálo větším, problémem bylo udržet na uzdě jeho vztek vůči Davidovi. V tomhle směru jsem neměl nejmenší tušení, o čem mluví.
Byl jsem v šoku, když Robin Davida udeřil. Moc dobře jsem věděl, že rána nebyla myšlena zcela vážně, protože by mohl díky svému tréninku v bojových uměních mému kamarádovi vážně ublížit i tou jedinou ranou, ale David zůstal stál dál bez náznaku bolesti. Nevěřícně jsem sledoval jejich výměnu urážek i následnou „diskusi" na téma šikany. Snažil jsem se Robina zklidnit, ale nedařilo se mi. Pomalu a jistě se mi situace vymykala z rukou.
„Ale, ale. Cítím snad potíže v ráji? Hádky takhle na veřejnosti? I když musím říct, že tady v zadu jste pěkně schovaní," uslyšel jsem hlas, o kterém bych mohl přísahat, že ho nezaslechnu nikde v pětikilometrovém okruhu od Davida.
Aly.
A já si myslel, že to nemůže být horší.
„Do prdele, co ty tady děláš?" vypěnil jsem.
„David mě pozval," řekla, jakoby to bylo logické a samozřejmé.
Byla to stupidita.
„To si vážně myslíš, že ti to uvěřím? David tě nesnáší!"
„Přesto mě dnes večer pozval. Osobně. Doufala jsem, že mě rád uvidíš. Chtěla jsem si s tebou promluvit," během řeči ke mně přistoupila a položila mi ruku na předloktí. Ani jsem se nepohnul, nepokusil jsem se jí odstrčit, protože bych ve svém vzteku nejspíš neodhadlo svou sílu a přinejlepším jí poslal na zem a způsobil jí pár modřin, při nejhorším bych jí rozbil hlavu o zeď za jejími zády.
