Princ a Král

Pillow Talk (R)

Tahle kapitola mi dala zabrat. Jako opravdu zabrat.

Dva důležité body:

-> kapitola má 3,5k slov (je tedy dosud nejdelší)

-> kapitola je s VAROVÁNÍM!!! (a všichni víte, co to znamená :-D)

Další informace týkající se budoucího pokračování příběhu najdete na konci kapitoly. ;-)

*** *** ***

Konečně jsme se dostali domů. Taxík zastavil u obrubníku před naším domem a Marian mi pomohl vystoupit. Ohlédl jsem se za Maxem, který platil taxikáři. Mísilo se ve mně tolik emocí, že jsem jen stěží rozpoznával, které dominují. Byl jsem vyděšený, byl jsem znechucený, byl jsem šťastný...

Marian mi v nemocnici vysvětlil, jak mě našli. Nebýt Maxe ještě pořád bych ležel jako hromádka neštěstí mezi popelnicemi. A to prakticky jen pár kroků od domova. Proč se vlastně ti idioti namáhali cpát mě do auta, když ve skutečnosti objeli jen pár bloků a vrátili se do uličky kousek od parku? Záhady života. Nejjednodušší odpovědí je pravděpodobně to, že jsou to idioti.

Klopýtl jsem a Marian mě zachytil.

„Už je to domů jen pár kroků," řekl a opatrně mě objal kolem pasu, aby mi dodal stabilitu.

„Max?" zeptal jsem se.

„Určitě je hned za námi," uklidňoval mě Marian.

Když jsme ale dorazili ke dveřím našeho bytu, Max nebyl nikde v dohledu. Říci, že jsem byl zklamaný, bylo silným podhodnocením situace.

Možná bere ohledy na můj současný zdravotní stav - chce, abych si odpočinul a nijak se nepřepínal. Možná.

Sakra, ať sem okamžitě nakluše! Chci být s ním. Hned. Teď.

Chodba však byla prázdná. Marian mě dovedl do bytu a já zamířil rovnou do koupelny. Nepromluvili jsme spolu, nebylo to potřeba.

Osprchovat se nebyla možnost, kterou jsem měl na výběr kvůli obvazu kolem hlavy i všem mastičkám a dezinfekcím, jimiž mě doktoři pokryli. Navlhčil jsem proto žínku a začal se mít tak nejlépe jak jsem dovedl. Oblékl jsem si jen boxerky a tričko, které zakrylo většinu šrámů na hrudi. Pak už jsem si jen vyčistil zuby, což nebyl zrovna lehký úkol kvůli pohmožděným kloubům na ruce, a zalezl do postele.

Ze všeho nejvíce jsem v tu chvíli chtěl usnout. Usnout a zapomenout na události dnešního večera. Počítal jsem nádechy a výdechy, snažil se uklidnit bušící srdce. Nedařilo se. Stále se mi za zavřenými víčky míhaly čtyři postavy s nenávistí ve tváři.

Vrzly dveře. Musel přijít Marian, já věděl, že mě nenechá jen tak na pokoji. Doufal jsem však, že si vážný rozhovor, ve kterém bude dominovat „já ti to říkal" nechá až na ráno.

Cítil jsem, jak se dlouhé tělo uložilo do postele vedle mě a jeho ruka se obtočila kolem mého pasu.

„Budu v pohodě, Mariane. Nemusíš-" řekl jsem a otočil se k němu. Nebyl to však Marian. „Maxi?"

„Jsem to já, princezno," řekl s úsměvem, zatímco jsem byl stále v šoku. Z jeho kůže jsem cítil Marianův gel na sprchování, měl na sobě i Marianovo tričko.

„Co tu děláš?" ptal jsem se zmateně.

„Chceš, abych odešel?"

„Ne!" vykřikl jsem, přitulil se k jeho hrudi a skryl svou tvář v ohbí jeho paže. Veškeré emoce, které jsem dnes tak těžko zvládal, se ze mě vyhrnuly najednou a já začal opět vzlykat. Bože, nenávidím, když brečím jako malá holka, ale nemohl jsem ten příval zadržet.