Princ a Král

Minnie (R)

Ráno se mi chtělo s Marianem do práce ještě méně než včera. Celá situace mě dost mátla a bylo tu až moc proměnných, abych mohl tuhle nerovnici vyřešit. Cestou tramvají jsem se snažil utřídit si myšlenky, ale před kancelářemi společnosti MK jsem vystupoval ještě nejistější, než jsem nastupoval.

V první řadě jsem si udělal mentální list základních bodů, které tvořily jádro problému. Zaprvé: Maxmilián Král se mi zatraceně líbí. Zadruhé: sám mě pozval, abych strávil víc času v jeho kanceláři, tedy jeho soukromém, i když trochu chladném, vesmíru. A za třetí: ještě se nic nestalo a Marian je už proti.

A nejpodstatnější zádrhel ve výpočtu: nevím, jestli pana Krále vůbec přitahují kluci, sice se mnou flirtoval, ale oženil se se ženou a to je sakra velký závazek.

Ach jo. Život je komplikovanej.

Začali jsme den s Marianem stejně jako včera kávou a čajem. Povídali jsme si jen chvíli, než se musel dát strýček do práce. Byl jsem opravdu rád, že mi znovu neopakoval včerejší lekci - to by bylo to poslední, co bych v mém momentálním mentálním rozpoložení potřeboval. Důvodem, proč se k tomuto tématu nedostal, byl nejspíš pouze ten, že měl jiné starosti. Blížilo se čtvrtletí a firmu čekal nějaký důležitý audit, na který se, coby osoba na vedoucí pozici, musel Marian připravit. Jednoduše řečeno, neměl na mě čas. Měl jsem kliku.

Snažil jsem se taky pracovat, ale nemohl jsem se moc soustředit. Po hodině předstírání jsem si musel přiznat, že ať už je situace jakákoli, opravdu chci pana Krále znovu vidět, takže jsem další hodinu strávil vymýšlením důvěryhodné výmluvy, proč bych měl opustit Marianovu kancelář a nastěhovat se do ředitelovy.

Bylo krátce po desáté, když se stal zázrak. K Marianovým dveřím se přiřítil udýchaný muž, kterému jsem hádal tak dvaadvacet let, nemohl tedy v MK pracovat moc dlouho. Byl rudý v obličeji a nebýt faktu, že se nacházíme v jedenáctém patře, řekl bych, že právě vyběhl třicet podlaží.

„Mariane, prosím pomoc!" zakřičel na mého strýce, jen co vběhl do kanceláře, předtím se neobtěžoval ani zaklepat. Podle výrazu jeho tváře bych hádal, že se po ulici prohánějí čtyři jezdci apokalypsy.

„Co se stalo?" vyděsil se Marian. Při vpádu toho muže strýček vyskočil zpoza stolu a teď ho obešel, aby si mohl vzít svazek papírů, kterými muž mával jako vlajkou na hokejovém zápase.

„Ta čísla vůbec nesedí, kontroloval jsem to, ale nevím, jestli něco chybí, nebo přebývá. Dělal jsem to poprvé. Honza mě měl kontrolovat, ale nechtěl mi ani poradit, říkal, že to zvládnu, já mu říkal, že nezvládnu, že chci, aby mi to alespoň jednou ukázal. A teď tam něco chybí, určitě jsem něco zapomněl. Honza je takový blbec, vůbec mi nic neřekl. Nejsou tam žádná data dvakrát, to jsem kontroloval, ale co když jsem započítal něco, co jsem neměl. Nevím co dělat. Je to moje vina. Ne je to Honzovo vina. Ale odnesu si to já. Nevím jak to napravit. Je tam chyba a já to poslal, vrátili mi to z vedení a chtějí to opravit okamžitě. Jak to mám opravit? Honza mi nepomůže! Mariane, pomoc!"

Nevěřícně jsem na toho chlápka zíral. Mluvil jako kulomet, vychrlil ze sebe tolik slov za minutu, kolik normální člověk zvládne tak za deset. Jediné, co jsem z jeho monologu pochopil, bylo, že má problém a Honza, ať už je to kdokoli, je blbec.

„Uklidni se, Dane. Podívám se na to," řekl Marian uklidňujícím tónem, jakoby mluvil k hysterickému štěněti. Jsem tak rád, že nejsem jediný, na kterého tenhle tón používá.

Dan se sesunul do křesla na druhé straně stolku, u kterého jsem seděl a já měl najednou pocit, že překážím. Jak jsem říkal, zázrak. Pro někoho katastrofa, pro mě příležitost. Chudáčku Dane, díky nastokrát.