Princ a Král

Perfektní (R)

Překvapení...

Jsem nemocná a zatímco se povaluju v posteli a místo učení prokrastinuji, zjistila jsem jeden šokující fakt - můžete sledovat jen omezený počet videí Most Amazing Top 10 a Animals Being Jerks než vás to začne nudit. Šokující, já vím. Taky jsem to rozdýchávala dlouho.

Nicméně výsledkem je neplánovaný update.

Další kapitola bude přidána jako obvykle v neděli.

Doufám, že se vám bude kapitola líbit.

*** *** ***

Výtah zastavil na jedenáctém patře. Byl čas se rozloučit. Nejradši bych se vrhl Maxovi kolem krku a znovu ho políbil, moje racionální část však zvítězila.

„Přeji příjemný zbytek dne, pane Králi," zacukroval jsem na něj a vyzývavě zamával řasami.

Oplatil mi to plácnutím po zadku. „To přeji i vám, pane Urbane."

Oba jsme se zasmáli a já opustil výtah. Radši jsem se ani neotočil, když se dveře za mnou zavíraly, a zamířil ke strýčkově kanceláři.

Marian ještě ve své kanceláři nebyl. Zajímalo by mě, jak dlouho jim ta porada může trvat. Odcházel na ní asi půl hodiny předtím, než jsem já šel za Maxem, a my jsme se docela zdrželi, takže tam je už skoro tři hodiny. Tenhle audit musí být noční můra - zvláštní, že pana ředitele to moc netrápí. Tedy alespoň co vím.

Zatím jsem se posadil do obvyklého křesla čelem ke dveřím a s výhledem do ostatních kanceláří a vytáhl telefon.

Zkontroloval jsem nově přidané kontakty. Max uložil svoje číslo jako „Maxmilián Král". Tss. To zrovna. Klikl jsem na úpravu kontaktu a přejmenoval ho na „Minnie". To je jediné jméno, které jsem ochotný používat - alespoň při tomto typu komunikace. Synchronizoval jsem nový kontakt se svým účtem a nadšeně zjistil, že Max používá několik stejných chatovacích aplikací jako já, budu mít tedy víc možností jak ho kontaktovat. Nakonec jsem Maxův kontakt pro jistotu ještě zálohoval do Cloudu, nebudu riskovat, že bych o něj přišel jen proto, že se mi rozbije telefon nebo ho ztratím. To tedy ani náhodou.

Po chvíli prohlížení novinek na mě vyskočila reklama na český křišťál - pozůstatek předchozího vyhledávání. Byl jsem zvědavý, a tak jsem se snažil zjistit nějaké podrobnosti o křišťálové dóze v Maxově kanceláři. První poznatek: ta malá dóza musela být pěkně drahá. Poznatek druhý: nedá se sehnat jen tak na každém rohu. Poznatek třetí: fakt chci najít ještě jednu takovou, nebo alespoň nějakou hodně, opravdu hodně podobnou.

Z nudy i kvůli vnitřnímu klidu jsem reklamu nezavřel, ale naopak vydal se na další on-line výpravu za dokonalým křišťálovým pokladem.

Ta malá dózička mě iritovala od první chvíle, kdy jsem na ní narazil - a to i bez ohledu na svůj nechutný obsah. Blah, ještě teď mi při vzpomínce trnou zuby. Jak Max vůbec může něco takového jíst? Budeme si o tom muset vážně promluvit.

Všechno v Maxově kanceláři je perfektně vyvážené, upravené, i když trochu chladné. Jen ta dóza je anomálie. Kdyby byly dvě, daly by se naaranžovat jako sada, což by mnohem lépe sedělo celkovému vyznění prostoru, ale když je takhle sama? Nemám takové abnormality rád, nutí mě dělat šílené věci. Jako ve volném čase vyhledávat druhy a způsoby broušení křišťálu.

„Jaký byl oběd?" vyděsil mě hlas ode dveří, až jsem úlekem skoro nadskočil. Marian se konečně vrátil.

„Jídlo ušlo, majitel restaurace je vůl," shrnul jsem.