Princ a Král

Přípravy (R)

Zjišťuji, že je opravdu těžké napsat závěr knihy. Přiznávám, že takhle daleko jsem se nikdy předtím během svého psaní nedostala a je to krušné. Tolik rozhodnutí, které se musí udělat - co vysvětlit, co nechat na imaginaci čtenáře, měli by o tomhle postavy mluvit nebo to jen zmínit v myšlenkách jednoho nebo druhého? Osobně nesnáším ukecané konce, na druhou stranu nemám ráda ani odfláknuté a neukončené dějové linky... Budu se snažit psát rychleji, ale předem varuji, že to moc nejde.

Kapitola má přes 3,8k slov.

Tentokrát snad nebudou žádné problémy s mezerami mezi slovy, protože kapitolu nahrávám normálně z počítače. ;-)

Komentujte, hlasujte, sdílejte. :-* :-* :-*

***     ***     ***

Byla to moje vina?

Bylo mojí vinou, že nevinná kočka přišla o svůj poslední život rukou psychopata, jehož cílem jsem ve skutečnosti byl já?

Hlavou se mi honila spousta opravdu špatných myšlenek. Ano, věděl jsem, že to ve skutečnosti nebyla moje vina, že to byla vina toho šílence, který vzal do ruky nůž, ale nemohl jsem si pomoc. Hluboko uvnitř jsem cítil výčitky, ptal jsem se sám sebe, jestli jsem mohl jé zbytečné smrti zabránit. Možná to byla jen kočka, ale jako čerstvý majitel tří podobných stvoření a zároveň normální člověk s vrozeným pocitem dobra a zla, jsem cítil vztek a zděšení, že by někdo mohl něco takového udělat. Představil jsem si, že by to mohla být Neko nebo Felis nebo Katze a plíce se mi stahovali v návalu úzkosti. Jen to pomyšlení na jejich krásné kožíšky potřísněné krví, veselé oči se proměněné ve skelný pohled a jejich vnitřnosti...

Rozbolela mě hlava, pálili mně oči a v břiše jsem cítil podivné sevření, jako by se mé tělo bránilo dalšímu zvracení. Stejně jsem neměl, co bych vyzvracel – nedostal jsem do sebe ani sousto, i když mě Marian přesvědčoval, abych snědl alespoň něco.

Doufal jsem, že ten pocit je jen personifikované znechucení a hrůza z toho, co udělal stalker. Pravda však byla, že šlo spíše o kombinaci viny, výčitek svědomí a možná i strachu z toho, co jsem na sto procent udělal já – mrtvou kočku jsem překonal hysterickým pláčem a pomstil jí identifikací jejího vraha, teď mě vnitřně požíral jiný problém.

Nešlo popřít, že můj primitivní plán vyšel dokonale – nejen že ten vraždící fanatický psychopat měl teď způsob jak mě kontaktovat, ještě navíc nikdo nezjistil, co se stalo a jeho divné chování dokonce i policisté připisovali jednoduše tomu, že je to divný člověk. Jen já jsem věděl už ve vteřině, kdy se sehnul se svým dárkem k naší rohožce, že ten stupidní papírek uvidí a sebere ho. Byla ve mně ještě jiskřička naděje, že jsem se mýlil a třeba si jen protahoval záda, dokud jsem se na vlastní oči nepřesvědčil, že je číslo pryč.

Panikařil jsem, ale zároveň jsem věděl, že na sobě nemůžu nechat znát, co se se mnou děje, protože bych musel přiznat, co jsem udělal. Byl jsem si docela jistý, že bych se s Maxem pohádal, hodně pohádal. Marian by mě nejspíš uškrtil a pak mi dal zaracha nejmíň na deset let. A říct to detektivovi Sokolovi se mi taky zrovna dvakrát nechtělo.

Trochu mi pomohlo, že kolem mě všichni chodili po špičkách a snažili se mi dát prostor, abych se sám vyrovnal s tím, co se stalo – nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nedával proslovy o tom, jak je vše špatné, pro něco dobré, jak se to všechno vyřeší a podobně. Teoreticky jsem nemusel říkat nikomu nic.

Vydržel jsem to až do chvíle, kdy jsme s Maxem zalezli do postele. Padlo to na mě jako balvan a já cítil, jak mě tíží ten nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažil – úplně pohltil všechny mé myšlenky a paralyzoval mě. Nakonec jsem to musel říct. Nemohl jsem zůstat zticha.