Princ a Král

Ne/doporučení (R)

Silou vůle jsem se donutil skousnout zuby, abych tak předešel takzvanému zírání se spadlou čelistí. To, že jsem nedokázal na něj přestat zírat, bylo špatné samo o sobě.

„Dočkám se odpovědi?" zeptal se Maxmilián Král s náznakem úsměvu na rtech a já se musel zhluboka nadechnout, neměl jsem v plicích dost kyslíku ani na vyslovení svého jména.

„Jsem Robin Urban. Strejda nechtěl, abych byl o prázdninách doma sám, tak mě vzal sebou do práce. Nebylo mi dobře, Andrea navrhla, že si můžu odpočinout tady, když jste tu neměl být," vychrlil jsem ze sebe najednou, ani nevím, kde se ve mně všechna ta nervozita a nejistota vzala. Kde je mé obvyklé sebejisté a sebevědomé já?

„Těší mě, Robine. Tvůj strýc je Marina Urban, vedoucí druhého analytického týmu, že?"

„Ano." To má tak dobrý přehled o svých zaměstnancích?

„Viděl jsem tvou fotografii na jeho stole," odpověděl mi na otázku, kterou jsem neměl odvahu položit. „Tvůj strýček tě vychoval, že?"

„Ujal se mě po smrti mého otce, před sedmi lety."

Jen přikývl a dál se neptal, rychle pochopil, že tohle je pro mě citlivé téma.

„Můžu se zeptat kolik ti je?"

„Sedmnáct."

Uchechtl se, jinak bych ten zvuk nemohl popsat. Z nějakého důvodu mu přišel můj věk vtipný. Zakabonil jsem se na něj a on se zasmál znovu. Pohodlněji se posadil na hranu stolu a přejel mě pohledem od světlých vlasů po perfektně čisté bílé tenisky.

„Je ti sedmnáct, tvůj strýček tě nechce nechat doma samotného a ve chvíli, kdy to vypadá, že bys mohl onemocnět, neváhá a porušuje snad všechna pravidla firemní etiky a uloží tě na ředitelův gauč."

Sakra. Sakra. Sakra. Dostal se Marian kvůli mně do maléru?

„Robine, nevadí mi, že sis tu zdříml. Pokud ti bude znovu špatně nebo budeš jen unavený, moje pohovka je ti plně k dispozici."

Uf. Byl bych opravdu velice nerad, kdyby Mariana kvůli mně vyhodili.

„Slibuju, že příště nebudu nic ochutnávat," ujistil jsem ho a on mé prohlášení oplatil dalším uchechtnutím. Jako vážně, ten chlap se mi vysmívá na všech frontách.

„Proč mám pocit, že to bude spíš z obavy, co bys mohl ochutnat, než ze skutečné zdvořilosti?"

„Je pravda, že riziko, že vezmu do pusy něco, co by mi nemuselo chutnat je tu vysoká." Vzpomněl jsem si na ovoce v karobu a v duchu se otřásl.

„Mám tu ale věci, které by se ti mohlo líbit mít v puse."

Co? Musel jsem si přešlápnout, abych se zbavil nečekaných ale velice živých obrazů, které se mi zhmotnily před očima. Pan ředitel mě zatím pozoroval, a když jsem neodpovídal, naklonil hlavu ke straně a pozvedl obočí v nevyslovené otázce.

Ok, nebyla to moje představivost. Byl to skutečný dvojsmysl. Je čas bojovat.

„Budu na to myslet."

„Jsem si jistý, že budeš."

„Je pravda, že mám prázdniny, spoustu volného času..."

„Hm, já být na tvém místě tak trávím většinu času v posteli."

„Být v ní sám je ale nuda."

„Tak proč v ní být sám?" zeptal se Maxmilián Král a moje srdce poskočilo. Už zas.