Princ a Král

Padlý anděl (R)

Zívl jsem a promnul si oči.

Je sedm třicet pět a já mám prázdniny, touhle dobou bych měl ještě spát a ne sedět v tramvaji jedoucí do centra. Marian, stojící nade mnou a přidržující se okraje sedačky, na které jsem seděl, mou očividnou nevyspalost ignoroval. Na telefonu kontroloval ranní zpravodajství. Co bych neudělal, abych ho udělal alespoň trochu šťastného - v sedmnácti letech poslouchám jako štěňátko.

„Vystupujeme." Šťouchl do mě Marian a já ho poslušně následoval z tramvaje. Zastavili jsme prakticky hned před budovou, ve které pracuje, takže se nemusíme prodírat davy lidí spěchajících do práce. Ranní špička se netýká jen silnic, ale i chodníků.

Marian se v lobby pozdravil s mladou recepční a zamířil k výtahům. Společnost MK zabírá polovinu budovy, tedy šest nejvyšších pater, my mířili do jedenáctého, kde má Marian svou kancelář.

Následoval jsem svého strýčka a nenápadně se rozhlížel. Byl jsem tu jen párkrát za ty čtyři roky, co tu Marian pracuje. Nedávno to tu celé renovovali, takže jsem prostředí vůbec nepoznával. Zrovna dvakrát se mi tu nelíbilo. Prostředí bylo na můj vkus moc sterilní. Světlá dlažba, bílé stěny s abstraktními obrazy a jen pár uměle naaranžovaných obřích květin, které snad měly dodávat prostoru trochu života, ale moc dobrou práci neodváděly.

Marianova kancelář vypadala lépe. Byl to jen malý prostor čtyřikrát čtyři metry, vybavený světlým kobercem a tmavě hnědým nábytkem, včetně dvou koženkových křesel a malého konferenčního stolku u zdi. Hlavní prostor ale zabíral pracovní stůl se dvěma počítačovými monitory a stohem barevně odlišených pořadačů. Na celkovém uspořádání byla cítit Marianova jemná ruka a smysl pro detail - květina na okně, obraz moře na stěně, moje fotografie ve zlatém rámečku na stole. Nevím, jak se mu to podařilo, ale ze stísněné kobky vytvořil docela útulné hnízdečko.

Stejně se mi tu ale nechce strávit čtyři dny.

„Posaď se sem," řekl mi strýček a ukázal na jedno z křesel. Předpokládám, že tady probíhají rozhovory tváří v tvář s kolegy i klienty, protože sedí-li Marian u svého stolu, přes monitory není skoro ani vidět a to i přes svou úctyhodnou výšku.

Když jsem se posadil do křesla, zjistil jsem, že mám poměrně dobrý výhled do minimálně tří dalších kanceláří na patře, protože všechny měly prosklené dveře i časti zdí. Tomu říkám transparentnost. Všechny tři byly větší než Marianova a sdílelo je více lidí. Při cestě sem jsme potkali jen pár zaměstnanců, kteří si s Marianem popřáli dobré ráno a mně věnovali zvědavý pohled, ale nikdo se neptal, kdo jsem, ani co tu dělám. Možná si mysleli, že jsem nový stážista nebo brigádník, Marian říkal, že jich tu je vždycky pár a dost se mění.

Překvapilo mě, že nikdo očividně nikam nespěchal. Pracovní doba začala už před pár minutami a všichni pracovníci, na které jsem ze svého místa viděl, popíjeli kafe, diskutovali ve dvojicích či malých skupinkách, hráli si s telefony nebo přerovnávali nějaké papíry. Tomu říkám pracovní morálka.

„Dáš si čaj?" přerušil moje myšlenky Marian.

„Dal bych si kafe."

„Ještě jsi ve vývinu, udělám ti černý čaj."

„Chceš, abych ještě víc vyrostl?" škádlil jsem ho.

„Do mojí výšky ti chybí ještě sedmnáct centimetrů," vrátil mi i s úroky. Ne že bych chtěl být vysoký jako on, ale mít trochu víc než sto sedmdesát pět by bylo fajn.