Princ a Král

Jiné myšlenky (R)

Jak jsem slíbila, další kapitola během jediného dne. :-)

Kapitola má opět 3,9k slov.

Hlasujte, komentujte, sdílejte!!! :-* :-* :-*

***     ***     ***

Na to, co udělám, jsem přišel poměrně brzy, větší práci mi dalo vymyslet, jak to provést. Plán byl jednoduchý: předat stalkerovi mé telefonní číslo, abychom mohli komunikovat na osobnější úrovni a hlavně obousměrně. Provedení však muselo proběhnout tak, aby to nikdo a obzvláště Marian nezaznamenal.

Nebyl jsem idiot, takže bych nikdy jen tak nekompromitoval svoje číslo, které znají všichni moji nejbližší – řešením tedy bylo pořídit si další kartu. Můj telefon navíc nepodporoval dual SIM, takže jsem potřeboval i druhý telefon. Nemohl jsem si jen tak nechat domů poslat balíček s novým telefonem, když ten starý jsem neměl ani měsíc a stejné to bylo s krátkou zastávkou v elektru, protože mě na každém kroku doprovázel Otta. Zneužil jsem proto Štěpána k nákupu obou potřebných věcí – jak SIM karty na kredit, tak obyčejného telefonu – a on mi vše předal ve škole.

Nechtělo se mi investovat nijak moc, ale potřeboval jsem takový telefon, který by přijímal i MMS zprávy, protože jsem netušil, co všechno by mi mohl chtít stalker poslat. Nakonec mě to stálo pár tisíc a já byl zase jednou rád, že si sám vydělávám a nejsem odkázaný na kapesné. Navíc jsem si už roky sám spravoval účetnictví, takže se Marian o tomto nečekaném výdaji nedozví. Snad.

Nakonec jsem přišel i na to, kam číslo umístit. Devět úhledných čitelných číslic jsem vypsal na kousek hnědého papíru a přilepil ho k hraně prahu u vchodových dveří. Několikrát jsem se ujistil, že je tento tajný vzkaz opravdu nenápadný a člověk si ho všimne, jen když je u něj opravdu blízko – jako například, když pokládá krabici před dveře. Naštěstí jsme s Marianem byli zvyklí zouvat se až vevnitř v chodbě.

Zkusmo jsem odtrhl lístek a zase ho zpátky přidělal. Šlo to snadno, ale zároveň se nezdálo, že by se mohl sám uvolnit. Předpokládal jsem, že když si bude lístek brát, jednoduše se k němu sehne, než aby si sedal na bobek – v takovém případě ani kamery nezaznamenají, co vlastně dělá. Respektive vrchní kamera ve tvaru hlásiče požáru zaznamená jen shyb, který bude trvat trochu déle, než se bude zdát potřebné, a kamera ve skříni s pojistkami má tuto část dveří ve slepém úhlu. Byla tu tudíž jistá pravděpodobnost, že by mi toto předání mohlo projít.

Přesto jsem si uvědomoval, že je to pouhý výstřel do tmy. Stalker si nemusí papírku vůbec všimnout. Stejně jsem to ale musel zkusit.

Sice jsem si nepřál žádné další děsivé dárky, ale doufal jsem, že se tu objeví brzo. Chtěl jsem tuhle nepříjemnou situaci vyřešit pokud možno co nejrychleji.

Když jsem měl tohle z krku, nemohl jsem se věnovat dalšímu akutnímu problému: Maxův dárek. To mě rychle přivedlo na jiné myšlenky.

Nakonec jsem usoudil, že s tím budu potřebovat pomoc. Nepřipadalo mi zrovna vhodné ptát se Mariana na to, co bych měl dát jeho šéfovi k narozeninám a Andrea měla také jiné starosti, protože sháněla svou nástupkyni, aby měla čas jí ještě důkladně zacvičit, než odejde na mateřskou.

Vylučovací metodou mi zbyli kamarádi.

Štěpána s Klárou jsem si ve škole během volné hodiny odvedl do zadní části studovny, kde byl klid a mohli jsme klidně mluvit i o osobních věcech bez strachu, že nás někdo poslouchá a posílá dál drby. Klára se tvářila otráveně, protože chtěla volno využít k dospání spánkového deficitu způsobeného včerejší párty u někoho, koho jsem neznal. Štěpán nebyl o moc nadšenější, protože byl uprostřed nejnovější knihy od Cliva Cusslera a já jsem ho zdržoval od čtení.