Princ a Král

Zoufalé volání (R) 1/2

Velice se omlouvám, ale...

Měla jsem blok, kdy jsem skoro tři týdny nebyla schopná napsat ani slovo a i teď bojuju s každou větou (proto ještě jedna velká omluva - tohle není celá kapitola, ale jen její první půlka). 😭

Na jednu stranu uznávám, že je hrozné, když vám autor měsíc nedá ani řádku a celkově to vypadá, že je po smrti a na jeho těle hodují vrány, na stranu druhou jsem ráda, že jsem se v takové krizi ocitla až teď na konci příběhu, protože abych byla upřímná, stát se to někde v půlce, tak bych pravděpodobně příběh nedokončila. 😓

Na druhé části, stejně jako na závěrečné kapitole, pracuju, přísahám! Sama sobě jsem si dala závazek, že do Vánoc bude příběh dopsán.  Tak mě prosím neděste zprávami, že umřete, když nic dalšího nenapíšu! 😗

***     ***     ***

Z kuchyně jsem doslova utekl. Nevydržel jsem šokované a odsuzující pohledy všech těch lidí, z nichž jsem blíže znal méně než polovinu. Vážně bylo tak nepochopitelné, co jsem udělal? Jsem magor, jen proto, že jsem si chtěl svůj problém vyřešit sám a nespoléhal se na zásah policie? Detektiv Sokol sám přiznal, že v tuhle chvíli nemůžou prakticky nic udělat, a i kdyby udělali, tak by to nemělo valný efekt. Měl jsem zůstat sedět jako puťka s rukama v klíně a odevzdaně čekat, co mi osud přinese? To není můj styl.

Zabouchl jsem za sebou dveře Maxova pokoje a svalil se na postel. Neměl jsem kam jinam v tomhle domě jít a opustit jsem ho nemohl. Nejvíc jsem litoval toho, jak na to Max přišel – nebo spíš toho, že na to vůbec přišel. Už ten večer, kdy mi stalker přinesl poslední dáreček, jsem se rozhodl jednat na vlastní pěst a nechtěl jsem na svém plánu měnit vůbec nic.

Neozval se tak dlouho, že jsem pochyboval, jestli se vůbec někdy ozve, proto jsem neřešil zapnuté vyzvánění. Když telefon nezazvonil ani jednou, když jsem měl telefon u sebe, jaká byla pravděpodobnost, že zazvoní ve chvíli, když jsem byl pryč a slyšet ho mohl někdo jiný? Murphy by to jistě formuloval přesněji.

Ležel jsem stočený do klubíčka zády ke dveřím a snažil se vymyslet, co dělat dál. Pochyboval jsem, že mi Max nebo Marian vrátí telefon, abych mohl stalkerovi odpovědět. Měl jsem jedinečnou příležitost jak to skoncovat a místo toho jsem se ocitl ve slepé uličce. Zaslechl jsem, jak se dveře otevřely, ale neotočil jsem se. Nebyl jsem připraven na další křik a výčitky.

Max si lehl na postel a obtočil ruku kolem mého pasu. Chvíli jsem mu vzdoroval, když mě chtěl otočit k sobě, ale pak jsem to vzdal. Překvapivě se netvářil naštvaně jako ještě před pár minutami o patro níž, přesto na jeho tváři přetrvával vážný výraz.

„Chceš s tím plánem pomoct?" šokoval mě svou otázkou.

„Tím chceš říct..." naznačil jsem opatrně a on přikývl.

„Dostaneme ho společně, princezno."

To jsem nečekal, opravdu nečekal.

Posadil jsem se na posteli a upřeně se zadíval na Maxe, který se převalil na záda a odhodlaně mi oplácel pohled. „Co tím myslíš? Jako konkrétně. Co chceš udělat?"

Max si jednu ruku dal pod hlavu a rozvalil se ve flirtující póze. Povytáhl koutek v sexy úsměvu a odpověděl: „Pokračovat ve tvém plánu. Setkat se s ním, vyprovokovat ho, získat usvědčující důkaz. Něco takového."

„A jak to chceš provést?" pokračoval jsem ve výslechu, protože jsem pořád nevěřil, že by to Max myslel vážně. Vždyť na mě řval, co všechno by se mi mohlo stát a teď se toho chce sám zúčastnit? To bylo i na mě trochu moc.