Princ a Král

Tik ťak tikají, urychlit se nedají (M)

Jste v šoku? Určitě ne v takovém jako já.

Takhle rychle je i proto, že je kratší než kapitoly v poslední době. Má "jen" 2,6k slov.

***     ***     ***

Pondělí v práci bylo jako studený bazén po návštěvě sauny. V první fázi šok, který téměř způsobí zástavu srdce, ve druhé útěcha známého prostředí.

Sobotu a polovinu neděle – tu půlku než jsem musel Robina vrátit starostlivému strýčkovi – jsme prožili jako v idylce. Z mámy a Robina se stali nejlepší kamarádi jako mávnutím kouzelného proutku a táta mu prakticky svěřoval k rodinným trezorům. Jediný, kdo tu a tam ještě provokoval, byla Emma. Robin jí to oplácel stejnou mincí, takže si neměli co vyčítat.

Celá má rodina dospěla k názoru, že prožívám tu nejkrásnější část vztahu: prvotní zamilování. Což bych si podle nich měl patřičně užít. Poskytovali mi proto své nevyžádané rady a doporučení, jakoby mě samotného nenapadlo vzít svého přítele na romantickou procházku kolem nedalekých rybníků a březového háje.

I když bylo jen kolem pěti stupňů, zdrželi jsme se venku přes dvě hodiny. Byli jsme to totiž v tu chvíli jen my dva sami a beze svědků, bez nikoho s „dobrými úmysly" za zády. Kdyby bylo tepleji, nejspíš bychom vyzkoušeli teplé meze, takhle jsme se museli omezit na několik vášnivých polibků mezi širokými kmeny letitých bříz a olší.

Ani večer v posteli jsme nedokázali udržet ruce jeden od druhého. Robin se mi přiznal, že si nepamatuje, co jsme dělali po jeho pitce s mou matkou, tak jsem mu to názorně ukázal. Ve střízlivosti se mu dařilo tlumit steny, ale podle vševědoucích úsměvů obou mých rodičů druhý den u snídaně to stejně k ničemu nebylo.

Než jsme odjeli, dostal Robin od mámy její nejnovější kuchařku i s podpisem a na můj vkus až příliš dlouhé objetí. Musel jsem je prakticky od sebe odtrhnout. Naštěstí mi to při krátké zastávce v polovině cesty zpátky do města Robin bohatě vynahradil. Tak bohatě, až jsem měl znovu ten samý problém, jako při cestě tam – přesvědčit sám sebe, že naše poprvé by nemělo být v autě.

Poté, co jsem Robina odevzdal Marianovi, musel jsem se věnovat pracovním věcem. Víkend zcela bez práce jsem měl naposledy snad před deseti lety. Co si pamatuju, vždy jsem minimálně procházel maily nebo zvedal telefony – pana Kowalského a jeho prapodivnou nabídku k sňatku nepočítám, to nebyl pracovní, ale čistě osobní telefonát.

Robin mi chyběl už v neděli večer, ale plnou vahou to na mě dolehlo právě v pondělí ráno, kdy jsem se posadil ke svému stolu, na kterém čekala Andreou pečlivě navršená pyramida složek a dokumentů, jež jsem musel projít co nejdříve. Napsal jsem proto Robinovi alespoň krátkou zprávu, ve které jsem mu popřál dobré ráno a hodně štěstí ve škole. Jen jsem ťukl na „odeslat" a vcházela do kanceláře Andrea s šálkem mé ranní kávy.

„Jaký byl váš víkend?" ptala se mě s upřímným úsměvem na tváři.

„Lepší než jsem čekal. Robin se s mou rodinou spřátelil tak rychle, že mi to bude nejspíše do konce života záhadou," konstatoval jsem. „A jak jste se měla vy? Jak jsem slyšel, strávila jste víkend s Marianem."

Po mé otázce se z Adrey stala rázem pivoňka. Vážně Marianovo jméno na ní fungovalo jako kouzelné zaříkávadlo.

„Měli jsme se dobře. Šli jsme na večeři a do divadla."

Chvíli jsem na ní hleděl, jak se zasněně usmívá. Co jsem jí na to měl odpovědět, aby to neznělo trapně nebo povýšeně? Nakonec jsem zvolil prosté: „To jsem rád."