Princ a Král

Rozdílnost názorů (M)

Je to šok, ale nevím, co na úvod říct...

Kapitola má 3,7 slov.

A je takhle rychle jednoduše proto, protože jsem jí chtěla mít co nejdřív za sebou.

***     ***     ***

Probudil jsem se unavený a s bolestí hlavy. Po paměti jsem vypnul budík a zamířil do koupelny. Až když jsem byl připravený do práce, sebral jsem odvahu zapnout telefon.

Včera jsem po příjezdu domů zavolal Andree a řekl jí, aby až bude tázána médii, podala prohlášení, že jsem nebyl zraněn, ale kvůli nežádoucí pozornosti upřené na mou osobu byly zavedeny bezpečnostní opatření. Také jsem jí požádal, aby kontaktovala všechny, které uzná za vhodné, a řekne jim, že jsem přežil ve zdraví.

Včera jsem se poprvé od vypuknutí aféry dostal do normálních zpráv – tedy útok polonahé aktivistky na podnikatele kvůli jeho sexuální orientaci zaujal i regulérní média. Proto jsem vypnul mobil. Byl jsem bombardován zprávami a telefonáty i od lidí, se kterými jsem roky nemluvil.

Byl jsem si jistý, že pokud někdo v celém státě doteď o vztahu Maxmiliána Krále a Robina Winter-Urbana neslyšel, tak teď už ano.

Po zapnutí jsem telefon položil na stůl. Než přestal šíleně pípat a vibrovat, jak se načítala všechna upozornění, měl jsem nalité kafe.

Sto čtyřicet osm zpráv, sedmdesát dva zmeškaných hovorů, devatenáct hlasových zpráv. Spousta lidí se mě snažila dohnat opakovaně.

Většinu zpráv jsem mazal bez odpovědi. Zpátky zavolám jen některým. Rozhodně se budu muset ozvat rodičům.

Provinile jsem pročítal zprávy od Robina.

Napsal mi víc jak dva tucty zpráv a desetkrát volal. Zanechal jednu hlasovou zprávu. Čas jejího nahrání byl téměř v půl čtvrté ráno a její délka byla šest vteřin.

Spustil jsem přehrávání a z reproduktoru se ozval Robinův trochu zkreslený hlas: „Víš, jak moc jsem na tebe naštvaný? Zvedni ten zatracený telefon!"

Rychle jsem mu napsal zprávu:

*Omlouvám se, princezno. Jsem v pořádku. Mířím do práce. Během dne se ozvu, slibuju.*

Prakticky okamžitě přišla odpověď:

*Vím, že jsi v pořádku. Mluvil jsem s Andreou.*

Tón zprávy jasně říkal, že má na mě pořád vztek a já jsem se mu nedivil. Odstavil by mě někdo tak jako já jeho, pořádně by mě to nakrklo. Budu se mu muset omluvit. A to pořádně.

Měl bych mu koupit nějaký pěkný dárek? Co když ho zase odmítne?

Faktem ale zůstává, že jsem od něj potřeboval pauzu. Už takhle jsem ho měl plnou hlavu, že jsem téměř nezvládal myslet na cokoli jiného. Robin se během těch pár týdnů, co ho znám, vpil do každého mého nádechu, a to i přes to, že je často naším jediným kontaktem během celého dne pár zpráv. Byl tím prvním, na co jsem myslel, když jsem se probouzel i tím posledním, co se mi honilo hlavou, když jsem večer usínal.

A kam mě to dostalo?

Znovu jsem přemýšlel nad tím, jak se z tohohle podivného kruhu dostat ven a zas a zas jsem se musel vracet k tomu jedinému nápadu, který skutečně dával smysl. Budu si muset s Robinem opravdu vážně promluvit. Zjistit, co by na to říkal.