Princ a Král

Zmrzlina II. část (R)

Napjatě jsem čekal na další otázku, ale ta nepřicházela. Poctivě jsem mačkal ovoce a odvažoval cukr, když konečně přišla ta rána: „Proč Max?"

Byla to ještě těžší otázka, než jakou alternativu k jahodám bych zvolil.

„Netrpím gerontofílií, jestli se ptáte na to," zkusil jsem opět postoj drzého všeználka.

„Neptám. Ptám se, proč můj syn a ne někdo jiný."

Odložil jsem mísu s merendou a otočil se k Maxově matce, tak abychom stáli tváří v tvář.

„Nevím," přiznal jsem své nejtemnější tajemství. „Když jsem ho uviděl poprvé, byla to čistě fyzická přitažlivost, která přešla ve zvědavost a možná i pocit rebelantství. Pak se to ale zvrhlo. Dost radikálně, řekl bych. Nepovím vám, proč to začalo, ale můžu vám říct, že nechci, aby to skončilo. Max se stal velice důležitou součástí mého života a nemám v plánu nechat ho jít."

„Pěkné romantické kecy," setřela mě paní Králová.

„Nejsem Shakespeare. Líp se vyjadřovat neumím."

„Shakespeare. Toho teď probíráte ve škole?"

„Vážně je tohle otázka, kterou mi chcete položit?"

„Ani ne."

„Tak se ptejte jen na to, co chcete vědět a urážky si nechte!"

Naše diskuse se pomalu a jistě přeměňovala v hádku. Jen jsem doufal, že nebudeme křičet tak moc, aby do kuchyně přiběhl vyděšený Max. Nebo naštvaný. Musel tušit, jak se mnou bude jeho matka mluvit.

„Takže mého syna miluješ?" štěkla paní Králová a já jí stejně ostře odpověděl: „Nevím. Možná. To co cítím k Maxovi, jsem ještě k nikomu necítil. Jak mám vědět, že je to láska? Je mi sedmnáct, ještě jsem zamilovaný nebyl!"

„Možná si jen rozmazlený fracek, který si chce vyzkoušet něco, co by zkoušet neměl!"

„A vy jste možná jen hysterická matka, která se bojí, že si její syn našel někoho, jehož jídla mu budou chutnat víc. Láska přece prochází žaludkem, nebo ne?"

Rozhostilo se mezi námi hrobové ticho. Ani jeden z nás nebyl ochotný se omluvit. Otočili jsme se k sobě zády a bez jediného dalšího slova dokončovali přípravy večeře. Naštěstí jsem už nepotřeboval žádné instrukce a svou část jsem zvládl sám.

Napětí přerušilo až cinknutí časomíry na troubě ohlašující, že kuřata jsou opečená do zlatova.

„Jak vypadá to pyré?" ozvalo se mi za zády a já odolal primitivnímu instinktu trhnout sebou leknutím.

Zamíchal jsem pyré a nabral sousto na dřevěnou lžíci k ochutnání.

„Sakra, to je dobrý," pochválil jsem sám sebe. „Musím to dát Maxovi ochutnat."

„Neměl bys to dát nejdřív ochutnat mě coby spolukuchařce?"

„Odpřísáhnete, že nebudete kritizovat, jen proto, abyste mě ponížila?"

Má spolukuchařka si založila na ruce hrudi, jako trucovité dítě. „To slíbit nemůžu."

„Tak vám ochutnat nedám. U Maxe jsem si jistý, že mi to pochválí. Přece jen: Žádná láska není tak opravdová, jako láska k jídlu, nebo ne?" zeptal jsem se sarkasticky. „Pro vaši informaci, ve škole probíráme George Bernarda Shawa."