Princ a Král

Priority (R)

Trvalo to dlouho, já vím, ale tentokrát to opravdu nebyla moje chyba - víc jak týden mi na koleji nešel internet, takže jsem mohla zveřejnit výsledek své práce, až po příjezdu domů. :-/

A že jsem nezahálela, vám dokážu tím, že další kapitola bude zveřejněna nejpozději do čtyřiadvaceti hodin. (Jen musím provést pár korekcí a trochu jí zeditovat) :-D

Tato kapitola má 3,9k slov. Doufám, že se bude líbit.

Komentujte, hlasujte, sdílejte!!! :-* :-* :-*

***     ***      ***

Vím, že to byla blbost, ale najednou jsem se musel všude otáčet. Pozoroval jsem lidi kolem sebe a i na ty, které jsem znal roky, jsem nahlížel jako na potencionální hrozbu.

Ještě to zhoršovali Max a Marian, kteří se o mě báli jako o princeznu potom, co do království přiletěl drak. Ani jeden z nich mě nechtěl spustit z očí, obskakovali mě, pořád mi říkali, co bych měl a neměl dělat. S trochou uspokojení jsem si všiml, že už nejsem jediný, komu takovou pozornost věnují - podobně se chovali i k Andree a té to lezlo na nervy stejně jako mě.

S detektivem jsme se sešli ještě v úterý odpoledne. Trenérovi jsem se tak omlouval, že místo na čtvrteční trénink nepřijdu na ten úterní – nelíbila se mu ani jedna z variant, ale s tím jsem nic nenadělal.

Detektiv, který se představil jako poručík Aleš Sokol, přišel do mého a Marianova bytu v doprovodu dalšího muže, o němž mluvil jako o technikovi, a dvou uniformovaných policistů. Už to nemělo být prosté školení o tom, jak se chovat staneme-li se obětí stalkingu. Začali jsme sepsáním protokolu. Podrobně jsem vylíčil vše, co jsem věděl, odpověděl na tisíc a jednu otázku a stejně tak všichni zúčastnění – tedy Max, Marian i Andrea. Policisté pak zabalili vše, co mi zatím přišlo, do sáčků na důkazy a pečlivě je sepsali.

Když splnili svou povinnost policisté, tak odešli i se všemi balíčky, které prý měly být uloženy na policejní stanici. Zato detektiv a technik se uvelebili v našem obývacím pokoji - vypadalo to, že přednáška bude na dlouho.

Všichni se tvářili vážně, skoro až pohřebně a já to celé vnímal jakoby z dálky. Skoro jako divák v divadle obdivující herecké výkony celého komparzu, hrající dramatickou část představení podle ne zcela uvěřitelného scénáře. Jen těžko jsem se přesvědčoval, že to není hra, ale skutečnost, ve které mě ohrožuje potencionálně nebezpečný člověk.

„Nevíte, kdo by za tím mohl stát?" zeptal se znovu detektiv, i když jsem na stejnou otázku už odpovídal do protokolu. „Zamyslete se pořádně. Co třeba bývalý partner?"

„Ne, to určitě ne," zavrhl jsem tuto možnost okamžitě. Ani jeden z mých bývalých by neudělal něco takového - neměli jsme tak hluboký vztah, aby vůbec žárlili natož něco víc.

„A co vaši?" otočil se na Maxe.

„Moji bývalí partneři?" divil se můj přítel. „Myslíte, že by někdo z nich chtěl útočit na mého současného přítele?"

„Takových případů je víc, než byste čekal," potvrdil mu detektiv.

„Jediný, kdo by mohl mít motiv je má bývalá žena a tu bych vyloučil rovnou."

„Proč?"

„Protože to prostě není její styl. Kdyby zaútočila na Robina, chtěla by, aby o tom všichni věděli - a mysleli si, že si za to mohl sám. Minimálně mě by to řekla, chlubila by se."