Princ a Král

Oslava (M)

Konečně jsme se dopracovali k Maxově oslavě narozenin. Kapitolu jsem přepisovala asi tak milionkrát, takže mi určitě dejte vědět,jestli je někde nějaký vyložený kiks – já už to prostě nedokážu vnímat. Chtěla jsem toho do ní nacpat až moc a nějak mi přetéká všemi směry, takže varuju, že je trochu crazy.

Kapitola má 4,2k slov.

Komentujte,hlasujte, sdílejte. :-* :-* :-*

***      ***      ***

Lidé se sjížděli snad ze všech koutů světa a zaplňovali zahradu kolem domu mých rodičů jako povodeň už celé hodiny. Oficiální začátek oslavy byl sice stanoven na jednu hodinu, ale první hosté dorazili ještě před jedenáctou a spousta z nich se bude trousit celé odpoledne, ne-li až do večera.

Mým hlavním úkolem, coby oslavence a jen částečného hostitele, bylo procházet se sem a tam a zdravit se se všemi příchozími –líbat ruce, třást dětmi, prostě jako obvykle.

Sice by nemělo, ale šokovalo mě, jak máma opět předimenzovala něco tak obyčejného jako je oslava narozenin. Ona se to sice snažila obhájit tím, že slavím Kristova léta, ale to byla jen výmluva. Má prostě ráda velké párty a každá příležitost je dobrá.

Nejvíc mě mrzelo, že se Robin po mém boku objevoval jen vyloženě sporadicky. Pořád někam odbíhal, pořád na něj volala máma, táta nebo Emma, všude a všem pomáhal. Chtěl jsem ho představit všem hned při prvním setkání, ale neměl jsem šanci – alespoň, že tu budeme celé hodiny, takže se s ním budu moci chlubit průběžně.

Všichni příchozí pochopitelně o mém novém vztahu už slyšeli a většina z nich viděla i Robinovu fotografii v některém z médií – teďuž si jen museli počkat, jestli budou mít to štěstí a mojetřepotavá víla se někde zastaví alespoň na dvě vteřiny a oniho uvidí na vlastní oči. Já sám bych chtěl mít čas od času takovou kliku a zahlédl ho.

Když uplynula víc než hodina od chvíle, kdy jsem ho viděl naposledy, vykašlal jsem se na hosty a vydal se ho hledat.

Našel jsem ho na malém improvizovaném parkovišti před domem, jak se vítá s Marianem a Andreou, kteří právě dorazili. Spolu s nimi přijeli i Robinovi spolužáci, které pozval. Předtím, když mě žádal, jestli je může pozvat, jsem nic nenamítal, naopak jsem si říkal, že je dobře, že tu bude mít o pár lidí víc, které zná, bude se tak cítit příjemněji. Teď jsem si tak jistý nebyl.

Důvodem mého znepokojení byl Štěpán – tedy myslím, že se tak ten kluk jmenuje. Sakra, vypadal, jakoby právě vypadl z křídových stránek luxusního módního časopisu. Na sobě měl skiny džíny, bílou košili, jednoduchý šedý kardigan ke kolenům a přes to lehkou koženou bundu, k tomu ještě kotníkové kecky a zelené konečky ofiny platinově blonďatých vlasů ještě zdůrazňovaly jeho téměř elfské rysy a neobvykle zelené oči. Fakt vypadal, že se chystá na přehlídku týdne módy v Paříži nebo co.

To nejhorší však bylo, že když stál vedle podobně oblečeného Robina – u kterého bylo samozřejmé, že chce a musí vypadat co nejlépe, jako druhá půlka hlavní hvězdy dne – tak vypadali jako dokonalý pár. Oba mladí, oba pohlední, oba sebevědomí. A s rukama kolem ramen toho druhého. Když jsem je tak viděl, nedokázal jsem se ubránit sžíravému pocitu žárlivosti, který mě najednou pohltil.

Ignoroval jsem matčiny známé, kteří na mě volali, a rychlým krokem jsem  vyrazil ke svému příteli, který očividně potřeboval připomenout, kdo má být středobodem jeho osobního života –tedy moje maličkost a ne nějaký, ač to říkám nerad, opravdu krásný, sotva zletilý kluk.