Princ a Král

Princ a Král (R)

Přeorganizovávala jsem všechny své nápady na třetí část příběhu. Proto se omlouvám, že další kapitola trvala tak dlouho. Snad vám to vynahradí jejích 3,9K slov a fakt, že je opět s

VAROVÁNÍM

:-D :-D :-D

Hlasujte, komentujte, sdílejte. :-*

*** *** ***

Probudily mě sluneční paprsky pronikající oknem ložnice, očividně jsme se večer neobtěžovali zatažením rolet, a to mě teď stálo sladký spánek. Přesto jsem se cítil překvapivě odpočatý a svěží, i když jsem nemohl spát víc jak pár hodin a má noc byla značně aktivní.

Protáhl jsem se a zašátral rukou na Maxovu stranu postele. Neskutečně mě zklamalo, když jsem zjistil, že v posteli není se mnou. Jeho místo bylo studené, takže ho neopustil nedávno. Nechtělo se mi ještě vstávat, tak jsem si přitáhl alespoň jeho polštář a zabořil hlavu do míst, na kterých ulpěla vůně Maxových vlasů. Byla to ubohá náhrada za mého přítele, ale nic lepšího jsem neměl po ruce. I když...

Po tom, co jsem přetáhl Maxův polštář na svou stranu postele, zůstala v jeho místech ležet záhadná červeno bílá látka. Opatrně jsem se jí dotkl prsty a pohladil saténovou hebkost. Rozložil jsem látku a potvrdil si, že jde o ten šátek, který jsem Maxovi daroval před pár týdny. Puntíkovaná mašle pro mou Minnie.

Neubránil jsem se širokému úsměvu. Chyběl jsem mu tak moc, že usínal s mým dárkem pod polštářem? Jsou to takovéhle maličkosti, které mi potvrzují, že jsem se nemohl zamilovat do lepšího chlapa než je Maxmilián Král.

Vlk, na kterého jsem právě myslel, na sebe nenechal dlouho čekat. Jen co jsem uklidil šátek pod svůj vlastní polštář, objevil se ve dveřích ložnice s osuškou kolem pasu a zapomenutými kapkami na své široké hrudi.

Okázale jsem se rozvalil na posteli. Pokrývkou jsem měl zakrytý jen rozkrok a horní část stehen - zbytek jsem vystavoval na obdiv. Maxovi z očí téměř doslova létaly hvězdičky ocenění expozice na jeho vlastní posteli. Snad hodinu jsme jen pozorovali jeden druhého, vychutnávali si krásu našich těl a toulali se v necudných scénářích možných věcí příštích.

Kouzelné okamžiky uťal Max pragmatickou otázkou: „Neměl bys vstávat? Je úterý, tudíž školní den."

„Nechce se mi," odpověděl jsem lakonicky a znovu se pomalu protáhl, přičemž jsem nenápadně stáhl peřinu o pár centimetrů, takže teď ze mě bylo vidět ještě víc.

Max namáhavě polkl. „Nech toho, já taky musím do práce."

„Opravdu musíš?"

„Ano," přikývl a bylo na něm znát zklamání. „Ty snad do školy nemusíš?"

„Ani ne. Dneska máme oficiálně Den kariéry. Takže náš ročník čeká spousta osobnostních testů a diskuse s lidmi z univerzit a velkých podniků o možnostech českého i zahraničního pracovního trhu. Vzhledem k mému podnikání jsem se s učiteli shodl, že je pro mě účast zbytečná," s mrknutím jsem mu prozradil tajemství. To, že dneska do školy nemusím, byl jeden z důvodů, proč jsme s Kayem naplánovali můj rozhovor na včerejší večer - chtěl jsem mít dnešek buď na oslavu úspěchu, nebo na litování prohry.

Zvedl jsem ruku a jedním prstem jsem na něj pokýval, aby ke mně přistoupil jako poddaný ke svému vládci. Max na mé provokativní gesto zareagoval pozdviženým obočím a dvěma kroky, kterého dovedli až k posteli.