Princ a Král

Víc než Show (M)

Pomalu a jistě se blížíme ke konci... Druhé části příběhu. :-D

Robin a Max mají za sebou první velkou hádku. A ještě jí budou muset vyřešit...

Kapitola má opět 4k slov. Doufám, že se bude líbit.

Nezapomeňte hlasovat, komentovat a popřípadě i sdílet. :-*

*** *** ***

Zakusil jsem, jaké to muselo být pro Robina, když jsem mu ve čtvrtek nebral telefon. A to mnohonásobně. Od sobotního večera do pondělního rána neodpověděl ani na jednu z mých zpráv - ve skutečnosti je ani neotevřel. Nezvedl jediný můj telefonát. Stejně tak bez odezvy zůstaly vzkazy v hlasové schránce, které musely mít dohromady odhadem pár hodin.

Přemýšlel jsem, že bych zavolal Marianovi, ale nakonec jsem to zavrhl. Pravděpodobně jsem už teď syn smrti, tak proč ještě zkracovat svůj ubohý život? Na druhou stranu, stejně nebude trvat dlouho, tak v čem by byl rozdíl?

Už bych mohl říct, že se to stalo novou tradicí - posadil jsem se v kanceláři k pracovnímu stolu a Andrea přede mě položila šálek kávy a nejnovější vydání JednaK.

Tentokrát byl na první stránce Robin v nedopnuté bundě a nezavázaných botách spěchající z mého bytu. Na jeho tváři bylo patrné, že plakal. Jeho oči byly zarudlé a na tvářích se leskly stopy po potůčcích slz. Titulek se ptal: Trable v ráji?

Ani jsem se nedíval na autora. Bylo mi jasné, komu se podařilo zjistit, kde bydlím. A pravděpodobně sledoval Robina až ke dveřím do jeho domu, takže teď má pěkně obě naše adresy a může nás vesele stalkovat už od našeho prahu.

„Na jedné do deseti, kdy jedna je uškrcení hedvábnou kravatou a deset zahrnuje použití motorové pily, jak moc je na mě Marian naštvaný?" zeptal jsem se své asistentky. Nežertoval jsem.

Věnovala mi soucitní úsměv. „Byla jsem u nich doma, když Robin přišel od vás. Sama jsem viděla, jak rozrušený byl. Marian se ho ptal, co se stalo. Robin řekl jen: Max je vůl, a zavřel se u sebe v pokoji. Nepřišel ani na večeři, což Mariana naštvalo ještě víc."

Povzdechl jsem si. Co jsem to jen udělal?

„Takže?" zeptal jsem se, abych ještě prohloubil své sebezpytující pocity.

Andrea se zamyslela: „Tak sedmička."

„Což znamená mačeta a kyselina solná. To je docela fér."

„Mluvila jsem s Marianem dneska ráno. Robin mu neřekl, co se mezi vámi dvěma stalo ani potom, co jsem odešla, což Mariana štve víc než to, že se mezi vámi něco stalo," prozradila mi spiklenecky.

Nekomentoval jsem to. Neměl jsem co na to říct. Andrea se vrátila ke své práci a já taky.

Celý den jsem měl rozdělený do dvou fází - v té první jsem se snažil upracovat k smrti, v té druhé jsem se utápěl v zoufalství, protože můj přítel mě pořád ignoroval a nezvedal mi telefon. Ano, byl ve škole, ale i tam mají přestávky, během kterých by mohl napsat krátkou esemesku. Obě fáze se střídaly v různě dlouhých periodách, ale střídaly se pravidelně.

Byl jsem rozhodnutý odpoledne Robina navštívit. Nenechám se odradit ničím - Robinovou ignorací ani Marianovou snahou mě umlátit hned mezi dveřmi. Prostě musím vidět svou princeznu, musíme si promluvit. Musím se omluvit. Říct mu, že ho nepovažuju za dítě, že i jeho názor má stejnou cenu a váhu jako ten můj.