Princ a Král

Přísaha (M)

Lidičky, jak se k vám zatím chová rok 2019? Ke mně dost mizerně. Od začátku letošního roku mi totiž:

- byl snížen plat o 10% (ne jen mě, všem zaměstnancům, ale to neberu jako útěchu)

- byla zablokována e-mailová schránka, protože byla napadena hackery

- byla ukradena peněženka i s platební kartou a všemy doklady

Doufám, že jste na tom líp. :-/

*

Po stížnostech, něco lepšího: Poslední kapitola P&K o rozsahu 4,4k slov.

Doufám, že se vám bude rozuzlení líbit.

Komentujte, hlasujte, sdílejte!!! :-* :-* :-*

***     ***     ***

Nechat Robina odejít samotného vstříc setkání se stalkerem byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy v životě udělal. Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a musel se přemáhat, abych se za ním nerozběhl a neodtáhl ho zpátky do auta. Jediné, co mě od toho odradilo, byla touha mít tohle všechno za sebou a souhlasil jsem se svým přítelem, že tohle je nejrychlejší cesta.

Zůstal jsem stát mezi stromy pár kroků od rozježděné lesní cesty. Keře a mlází, které mě skrývalo před případnými pozorovateli, mělo tu nevýhodu, že ve výhledu bránilo i mě. Mohl jsem se jen dohadovat, jak se situace u polorozpadlé barabizny vyvíjí.

Nevěděl jsem proč, ale najednou mě napadlo, že stejně jako Robin nepřišel sám, nemusel tu být jediný ani stalker. Sice jsem si nemyslel, že do akce s „dárky" zapojil i někoho jiného – přece jen jejich obsah byl značně osobní – ale stejně zvrácené kamarádíčky měl, to byl nepopiratelný fakt. Na možnost, že Robina čeká ne jeden, ale hned čtyři magoři jsme se nepřipravili ani jeden. Děsilo mě to.

Nejistě jsem přenášel váhu z nohy na nohu. Od chvíle, kdy mě ta děsivá myšlenka přepadla, jsem nedokázal zůstat v klidu, tak jsem to vzdal. Pomalu jsem se začal přibližovat k domu, opatrně jsem našlapoval, abych minimalizoval praskot chrastí pod mými chodidly a stále se rozhlížel. Neviděl jsem nic podezřelého, takže jsem doufal, že se ve svých černých obavách mýlím, přesto jsem postupoval dál, dokud jsem neviděl Robinovu siluetu i postavu stojící jen pár kroků před ním. Znovu jsem se ukryl za silný kmen stromu a jen nakukoval. Dával jsem si sice pozor, ale kdyby mě přece jen někdo zahlédl, bylo by mi to jedno – alespoň bych mohl stát otevřeně po boku svého přítele tak, jak jsem cítil, že bych měl.

Napjatě jsem naslouchal každému šustnutí v reproduktoru telefonu, který toho přenášel sice spoustu, ale jen máločemu se dalo rozumět. Slyšel jsem Robinova slova zřetelně, z odpovědí však nic. Prakticky okamžitě se pustil do plánu a začal s provokací.

Nešlo to zrovna podle plánu a místo dramatické scény se odehrávalo něco mnohem vážnějšího. Zahlédl jsem, jak stalker předal mému příteli nějaký papír...

Stačilo jim pár kroků na to, aby mi vzápětí zmizeli z dohledu za rohem domu. Chvíli jsem vyčkával, než jsem se chtěl také přesunout. K činu mě vyburcovalo Robinovo zděšené: „Co chceš dělat?"

V jeho hlase byla patrná panika. Muselo se stát něco, co nečekal, co nepředvídal, něco, co ho zaskočilo a docela možná i ohrožovalo. Rozběhl jsem se.

Už jsem viděl Robina před sebou, když začal z plných plic křičet. Kdybych čekal na tento signál, jak jsme se původně domluvili a teprve teď bych vyrazil ze svého původního úkrytu, bylo by pozdě.