Princ a Král

Sladkost na jazyku (M)

Kapitolu jsem tentokrát nerozdělila, i když má skoro 4,4k slov.

Jak jsem upozorňovala, kapitola je s

VAROVÁNÍM!

Ještě jednou opakuji, kapitola je s

VAROVÁNÍM!!

A abyste pochopili, CO tím myslím, tak kapitola obsahuje podrobný popis sexuálního styku dvou osob mužského pohlaví. Takže poslední

VAROVÁNÍ!!!

* * *

Ti z vás, které jsem nevyděsila, si užijte čtení. :-* :-* :-*

*** *** ***

Do poslední minuty jsem nebyl rozhodnutý, jestli půjdu na ten hloupý večírek nebo ne. Celý den jsem se držel a Robinovi nepsal - vypadal, že setkání s prarodiči je pro něj důležité, tak jsem ho nechtěl rušit.

Bohužel k večeru mi začínalo být jasné, že bez pořádného rozptýlení to nevydržím. Proto jsem se rozhodl, že tam přece jen půjdu.

Oblékl jsem se do jednoho ze svých smokingů - mám jich několik, protože se vyžadují na celé ředě akcí, které navštěvuji. Zvolil jsem jednoduše černý a pro osvěžení k němu přidal námořnicky modrý pás a motýlka ve stejné barvě. Tento odstín mi připomínal Robina, takže jsem ho nevolil nijak podvědomě. Byl to můj způsob tichého trápení, znamení jak rád bych byl se svým přítelem.

Přípravy mi nezabraly ani dvacet minut.

Rozhodl jsem se jet vlastním autem. Zavolal jsem organizátorskému týmu, abych si potvrdil, jestli mají na blízkém parkovišti místo a nechal si zarezervovat poslední stání.

Mít vlastní auto poblíž je záruka únikové cesty - nemusíte tak čekat, až dorazí objednané auto. Řidičům většinou zabere desítky minut, než se k místu konání akce dostanou, nebo pochopitelně musíte čekat do doby, na kterou jste si odvoz domluvili. Máte-li vlastní auto poblíž, můžete utéct kdykoli bez trapného postávání před budovou nebo schováváním za rohem. Už nejednou mě toto rozhodnutí zachránilo nejen před nevítanou konverzací i horšími věcmi.

Dorazil jsem asi čtyřicet minut po zahájení. Podle mě ideální čas.

Většina novinářů už byla pryč. Jeden nebo dva mě sice vyfotili coby pozdního příchozího, ale o rozhovor naštěstí nikdo neměl zájem.

Jak jsem tušil, jakmile jsem vstoupil do hlavního sálu, vrhla se na mě řada lidí jako hladoví psi na poslední kost. Pozdravil jsem se s řadou známých a s mnoha z nich prohodil alespoň pár slov. Mým cílem bylo ale najít rodiče, aby mi zapsali docházku.

Poptal jsem se několika lidí, zda je někde neviděli a postupně se propracoval přes celý hlavní sál až ke stolům pro VIP hosty.

Věděl jsem, že moji rodiče si stůl určitě nerezervovali, máma nerada zůstává na jednom místě - raději poletuje sem a tam, zdraví se s přáteli, mluví s fanoušky a podobně. Během takovýchto akcí si obvykle nesedne na víc jak pět minut. Museli tedy do této části sálu jít za někým konkrétním.

Mámu jsem dřív slyšel, než viděl. A to co jsem slyšel, se mi nelíbilo. S někým se hádala.

Prodíral jsem se hloučky lidí, kteří nevěnovali pozornost tomu, co se děje za jejich zády - užívali si divadlo před sebou. Neslyšel jsem dobře, o čem hádka vlastně je, bylo mi ale jasné, že bude nejlepší jí přerušit.