Princ a Král

Náš, váš, svůj a jeho (R)

Slibovaná druhá půlka.

Napsat tuhle část bylo vyčerpávající. Ještě žádná kapitola se mi nepsala takhle těžko (jeden z důvodů proč má "jen" 3k slov).

***     ***     ***

Babička mě znovu vzala za loket. Podle etikety, bych já měl nabídnout rámě jí, ale to bych dobrovolně nikdy neudělal a ona to nejspíš tušila.

Odvedla mě k jednomu z mála stolů, které byly po stranách sálu. Jeho původní osazenstvo teď stálo před ním a něčemu se spolu s mým dědečkem smálo. Byl tam muž tak kolem padesáti let s černými vlasy a pěstěnou bradkou. Jeho ruky se držela vysoká štíhlá žena, která i když byla starší, nezapřela předchozí kariéru modelky – od dlouhých kaštanových vlasů, přes perfektní make-up až po šaty, které nesly rukopis známého světového návrháře. A pochopitelně s nimi byla i dívka, která vypadala jako mladší klon své matky.

Tak na tuhle holku bych měl podle babičky zapůsobit? Ptal jsem se sám sebe.

„Anno!" zvolal v nadšeném pozdravu neznámý muž.

Připojili jsme se k nim a babička mě oficiálně představila panovi a paní Jonesovým a jejich šestnáctileté dceři Amandě. S jedním drobným nedostatkem. Moje vlastní babička měla očividně problém zapamatovat si i takovou drobnost jako mé jméno.

Po chvíli hovoru, při kterém jsem dbal na babiččinu radu a mlčel a poslouchal, jsem se dozvěděl, že Jonesovi právě koupili vilu v Královských Vinohradech a Amanda brzy nastoupí na anglicko-české gymnázium. Překvapilo mě, že obě ženy zvládaly perfektně češtinu.

„Náš vnuk Robert by tě mohl provést po Praze," navrhla babička Amandě a celá se rozplývala nadšením. „Nebylo by to kouzelné první rande?"

Chtěl jsem protestovat, ale nedostal jsem šanci, protože ta ježibaba zarytě pokračovala v licitaci. Vypadalo to, že mě chtěla prodat jako krávu na středověkém trhu.

„I když je mu jen sedmnáct, už podniká. Není to úžasné? Ještě neodmaturoval a už si sám na sebe vydělá."

Vztek ve mně začínal bublat. Tohle tvrdí ženská, která se mi ještě před hodinou vysmívala. Ženská, která mi chtěla přidat drobné ke kapesnému. Přesto jsem zůstal zticha a poslouchal, jak mě vychvaluje jako Thora. Alespoň si později více vychutnám, až odhalím svou pravou tvář Lokiho.

Bylo směšné, jak ideálním nejen vnukem, ale celkově člověkem jsem podle pochvalné řeči byl. Údajně jsem vynikal svými akademickými úspěchy, sportovními výhrami i podnikatelským nadáním. Je pravda, že jsem byl v tu chvíli sám na sebe pyšný – ne kvůli nezasloužené chvále, které se mi dostávalo, ale kvůli tomu, že jsem si bezděčně vzpomněl na pojem kalokagathia. Už jen to bylo hodno obdivu, protože řecká filozofie šla vždycky mimo mě. Moje učitelka sociálních věd by měla radost. Ze svého pohledu jsem však tohoto ideálu nedosahoval.

Když babičce konečně došel dech, ujal jsem se slova.

„Chtěl bych jen pár věcí uvést na pravou míru," pokusil jsem se usmát upřímně na nadšenou rodinku přede mnou. „Ve skutečnosti je mé jméno Robin, ne Robert."

Pan Jones se zasmál, zatímco jeho žena a dcera vypadaly zmateně – nedivil jsem se, babička mě právě nejméně šestkrát oslovila jako Roberta a ani dědeček, který stál po jejím boku, jí neopravil.

„To se mi také občas stává. Spletla si tě babička s dalším svým vnukem?" ptal se pan Jones a stále se usmíval.

„Bohužel ne. Jsem její jediný vnuk. A jméno mého otce bylo Matyáš a strýcovo je Marian, takže ani trochu blízko. Babička si jednoduše mé jméno nedokáže zapamatovat. Napadá mě řada důvodů, proč tomu tak může být, ani jeden není moc dobrý."