Tam, kde je bolest normální

Zkouška jménem Morbus

    Narodila jsem se v Kanadě ve městě Québec, kde jsem strávila šestnáct let a dokončila povinnou školní docházku, než jsme se s mamkou o letních prázdninách přestěhovaly do Toronta.

Měla jsem tu od začátku září nastoupit na střední školu a pokračovat dál ve studiu i vzhledem k odlišnýmu školnímu systému, abych podle máminých přání začala od znovu někde jinde.

O mým problému sice  naštěští neměla ani ponětí, ale byla přesvědčená, že potřebuju změnu a že je na čase, abych se konečně obklopila lidmi, se kterými si budu více rozumět. Proto byla nová škola v jejích očích řešením a já se nebránila, i když jsem moc dobře věděla, že to vyřešit nemůže absolutně nic.

Máma se přes celou minulost s otcem přenesla, ale Québec byl příliš spjatý s tím vším předtím, že potřebovala Toronto i ona sama. Věděla jsem ale, že už teď to tu smrdí další levárnou, protože od prvních dnů začínala mít velký potíže ve svý nový práci. Ke svý smůle schytala nedobrýho šéfa, kterej sice platil ve velkým a my to potřebovaly, ale byl schopnej ji nechat pracovat až do noci, jen aby splnila hloupej seznam jeho požadavků. 

O mamku jsem se bála moc a byla jsem proto připravena si za ni prožít jakoukoli fyzickou bolest, která by měla nedej bože přijít.

Nové město, prostředí, škola a hlavně lidi. Lidi. Nemám sice žádnou sociální fobii, ale s lidmi se vědomě nestýkám, abych se co nejvíc vyvarovala interakcím, které by vybízely k navázaní jakýchkoli vztahů. Hlavně kvůli tý mý záležitosti, která sbližovaní úplně nepodporuje. Začala jsem tomu říkat Morbus, z latiny nemoc. Prakticky se to dá za chorobu považovat, akorát jí nikdo jinej na světě netrpí a pochybuju, že na to existují i nějaký léky.

Mamka šla první den do nové školy se mnou. Držela mě za ruku a snažila se mě velkým množstvím konejšivých slov podpořit. Byla jsem ale natolik vyklepaná, že jsem ji nedokázala pomalu ani vnímat, a tak její promluvy prchaly do prázdna. Pod očima jí visely děsivé tmavé kruhy, které jí zůstaly po tátovi jako viditelné vzpomínky probděných nocí, a ruce se jí malinko třásly známkou toho, že na ni opakovaně dopadala nejistota. Psychickou bolest jsem za mamku prožít bohužel nemohla,  ale snažila jsem se ji aspoň ujišťovat, že to zvládneme, přestože jsem v tomhle světě byla ztracená mnohem víc než ona.

,,Jak se cejtíš?'' zeptala se mě, ale z chvějivého tónu hlasu bylo znát, že je nejspíš nervóznější než já. Ta její přehnaná starostlivost mě donutila k úsměvu.

,,Bylo mi i líp,'' odpověděla jsem upřímně a ona mi znovu stiskla chlácholivě ruku. Zamířila se mnou do ředitelny a zaklepala na velké nově broušené dveře se zlatou klikou. Otevřela nám snědá žena s plnými rty a zářivým bílým úsměvem. Měla jsem stažený žaludek, ale i tak jsem se donutila zvednout alespoň malinko koutky těch svých rtů nahoru.

,,Dobrý den, paní ředitelko. Přišla jsem se svou dcerou Biancou Dukeovou. Vaší novou studentkou,'' oznámila jí mamka co nejvlídněji a já dostala hroznou chuť té ženské před sebou zamávat. Nakonec jsem to z etiketních důvodů neudělala a vešla prostě dál.

Pokud jsem s něčím na sobě byla spokojená, bylo to křestní jméno. Rozhodně jsem ho neplánovala do budoucna měnit, protože se ke mně náležitě hodilo. Vykládalo se jako bílá a čistá. Kvůli Morbusu jsem si sice moc čistá nikdy nepřišla, ale moje vlasy mluvily za vše. Vybrala mi ho máma po tom, co mě poprvé chovala v náruči, protože už jako mimino jsem se narodila s bílým chmýřím na hlavě.

,,Jsme moc rádi, že jste si vybraly zrovna naši školu. Bianca tu jistě rychle zapadne a výtvarný ateliér pro ni bude vždycky volně otevřený,'' spustila ředitelka náruživě, hned jak jsme se usadily. Pro tohle sdělení jsem se nadchla, i když jsem neměla ráda tu máminu neustálou potřebu chlubit se ostatním tím, že maluju. Nepočítala jsem sice, že tu zapadnu, protože moje pravidlo znělo – drž si od sebe v bezpečné vzdálenosti co nejvíce lidí - ale na malování ve školním ateliéru jsem se vážně těšila.