Tam, kde je bolest normální

Pochopení v nepochopení

Z pohledu Donathana

Ležel jsem po tmě ve svém pokoji, když se otevřely dveře a zpocenou tvář mi ovál lehký vánek, který jsem na své kůži nepocítil už několik dní. Musel se vrátit fotr z práce, u kterého jsem celou tu dobu pobýval, protože jsem tu měl většinu času soukromí, když se někde tahal po služebních cestách. Vždycky, když jsme se setkali, akorát jen ohrnul nos a ani se nezmohl na slovo. Bylo mi to jedno, poněvadž zrovna o jeho rádoby rodičovský rady jsem nestál. Bylo mi jedno úplně všechno. Byl jsem bídák a můj momentální vzhled to jen potvrzoval.

,,Tady to smrdí hůř, než u popelnic za naším barákem,'' ozvalo se ode dveří a já si polekaně sedl na posteli, což mi způsobilo mžitky před očima. Byla tma, ale ten hlas jsem poznal, aniž bych spatřil obličej. Malinko chraplavý, ale pořád ještě propletený dětskou nevyzrálostí.

,,Co tady děláš?'' vypadlo ze mě zprvu krapet nevrle a domyslil jsem si, že osoba na druhé straně pokoje protočila očima. Můj mladší bratr došel k oknu, roztáhl závěsy, čímž mě na dobrých pět minut připravil o zrak, a otevřel jej, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch.

,,Přišel jsem zjistit, jestli vůbec ještě žiješ,'' ušklíbl se a posadil vedle mě. Hned na to si to ale rozmyslel, protože na mojí posteli nebylo místečko, kde by se neválelo buď špinavé spodní prádlo, nebo starý jídlo s bůh ví čím uvnitř. ,,Nechutné,'' zamumlal si pro sebe a prohrábl si svoje rozcuchané vlasy stejně jako jsem to dělával já.

Od té doby, co jsem se dostal z nemocnice, jsme si my dva byli o dost bližší. Dokázali jsme mezi sebou normálně komunikovat - pokud se tedy nepočítalo tohle nedorozumění - a náš vztah se den ode dne zlepšoval. Alpin už se přede mnou tolik neuzavíral, bez ostychu mluvil o Biance a já věděl, že za naše sblížení vděčím právě jí.

,,Nejsem si jistej, jestli tomu tak je,'' ucedil jsem odpověď k jeho první poznámce a prohlédl si tu spoušť okolo sebe, jíž jsem zvládl utvořit pouze svým konáním. Neměl jsem absolutně ponětí o čase a proboha, nevěděl jsem, jaký je vlastně den a pomalu ani měsíc. Bylo možné, že jsem tu strávil třeba celý rok?

,,Tak to vyklop, bratře. Co se stalo, kde je Bianca a proč vypadáš jako bezdomovec?'' zaplavil mě dotazy můj bystrý sourozenec a já chtěl místo odpovídání začít sprostě nadávat a donutit ho vypadnout. Kousek lidskosti ve mně ale přesto zbyl, protože jsme se tu přeci jen bavili o mém malém bráškovi, jehož vztah se mnou byl dost vratký a já ho nechtěl znovu rozbořit.

,,Fajn, řeknu ti všechno, ale ty mi prosím tě vysvětli, co tady děláš takhle sám? Nechceš mi doufám říct, že si utekl, aniž by to věděla naše drahá máti?'' Káravě jsem si ho prohlédl a on pokrčil ledabyle rameny. Připomínal mi čím dál tím víc mě a to mě děsilo, protože moje osobnost byla pěkně na hovno a rozhodně jsem ji nechtěl vidět kypět i v něm.

,,To je fuk. Už jsem dost velký na to, abych trefil do svého druhého domova,'' podotkl s menším odporem a přešlápl z nohy na nohu. Nejspíš se štítil usadit, tak jsem poraženecky vstal a zamířil s ním do obýváku. Okamžitě mi v hlavě svitlo pár vzpomínek na Biancu, protože společně jsme tu zažili spoustu nezapomenutelných chvil.

,,Tak?'' vyzval mě k hovoru a posadil se naproti mně do velikého koženého křesla s rukama zalomenýma pod bradou. Dal jsem si hlavu do dlaní, protože jsem se styděl a nedokázal se na něj dívat, když mi věnoval ten upřený pohled plný podpory, kterou jsem si ani za mák nezasloužil.

,,Stala se taková pitomá věc týkající se Biancy. Nemůžu ti říct konkrétně co, protože bych to tím asi ještě víc posral, jelikož nemám právo o tom mluvit. Řekla mi totiž o sobě to nejtajnější tajemství, co jen jde. Do tý doby o tom věděla jen ona sama. Jenomže ta věc jí může dost ublížit, a tak jsem to řekl Leně. Tu znáš. Ta fialovlasá. Teda teď už je bruneta, ale to je fuk. Vykecal jsem jí to jenom proto, abych Biancu ochránil před tou příšernou věcí, o který ti nesmím povědět, ale ono se to provalilo a ona mě teď nenávidí, protože jsem porušil slib a celý jsem to prostě posral,'' vysypal jsem ze sebe na jediný nádech a Alpin párkrát zamrkal šokem, když se to zkomolené přiznání snažil pobrat. Ve chvíli, kdy v duchu uznal, že jsem to opravdu zpackal, mě svýma velkýma očima propálil káravě skrz naskrz a já se cítil jako jeho zlobivý syn před výpraskem.