Tam, kde je bolest normální

Zrádci

Seděl v otevřeném okně svého pokoje a shlížel ven. Vešla jsem opatrně dovnitř a on něco sarkastického ucedil, až mi z jeho nevlídného tónu přejel mráz po zádech. Pil něco pochybného z láhve bez etikety a ani se neohlédl, aby si ověřil, zda jsem to opravdu já.

,,Chápu, že se zlobíš, ale nemáš důvod, Donathane. Nic závažnýho se nestalo, proboha!'' křikla jsem, když se sám neměl ke slovu, a on mě odměnil ironickým zasmáním, čímž mě ještě víc podráždil.

,,Nestalo? Líbala si ho, Bianco. Líbala si mýho nejlepšího kamaráda,'' zvolal ven k neviditelnému publiku zničeným tónem a já zavrtěla nejprve hlavou, i když to nemohl vidět.

,,Ne, to on mě. Chtěl skočit ze srázu a já něj mluvila a mluvila a snažila jsem se ho přesvědčit, ať to nedělá. Pak se obrátil a nečekaně mě políbil. Nešlo se bránit, ale pokud mu to mělo zachránit život, tak bys to měl přece kruci chápat!'' zaječela jsem, ale Donathan se kvůli své paličatosti ani nepohnul. ,,Líbal si Nam! A tys na rozdíl ode mě měl na výběr!'' křičela jsem dál a opět se neubránila pláči, za který jsem se nenáviděla, protože prozrazoval, jak slabá kvůli němu dokážu být.

Donathan se stále neotáčel a tvrdošíjně setrvával v té samé pozici, zatímco se nechával ovívat mrazivým vzduchem, který pronikal až dovnitř pokoje a vytvářel mně i jemu na těle husí kůži.

,,Kdy už sakra pochopíš, že chci jenom tebe? Kdy už se přestaneš furt zatvrzele stavět do role žárlivýho hajzla?!'' vřískala jsem a on se uráčil malinko natočit hlavu směrem ke mně, díky čemuž jsem si všimla zalesknutí v levém koutku jeho oka.

,,Ty nevíš, jaký to je žít v neustálým strachu, že ti někdo vezme to nejcennější, co máš, Bianco! Ty nejsi zkurvenej člověk jako já. Každej tě zbožňuje. Ať už celý Campari, učitelé nebo ten hajzl Powley. Tebe je strašně snadný mít rád, protože si prostě dobrá duše, která chce všem jenom pomáhat. Já jsem zkaženej hajzl bez budoucnosti, kterýho všichni nesnáší, ale holt se ho naučili tolerovat. Rodiče mě nesnáší, ti lidi dole mě nesnáší a brzy mě začneš nesnášet i ty!'' Nechal flašku dopadnout do sněhu pod sebou a sklonil hlavu, abych mu nadále do obličeje neviděla. Nečekala jsem žádný takovýhle zkrat, čili mě výbuch jeho emocí zaskočil a jen jsem k němu pomalu došla, objala jej zezadu a opřela si hlavu o jeho záda, která navzdory ledovému vzduchu zůstávala ještě teplá.

,,Nikdy bych tě nedokázala nesnášet, Donathane. Nikdy. Jsi jediný člověk, který chápe moje nevím.'' Políbila jsem ho mezi lopatky a přála si, aby mě objal nazpět. Trvalo mu dlouho, než si konečně usmyslil položit mi své ledové dlaně na ruce, které mu spočívaly na pevném břichu a s přemáháním se ke mně otočil. Chvíli na mě jen němě zíral a posléze vystoupil z okna a zavřel ho za sebou, čímž zabránil dalším ledovým návalům větru vklouznout do vyhřátého pokoje.

Vyčkávala jsem, co se bude dít, a srdce mi splašeně tlouklo. Neznala jsem ho ještě tak dobře na to, abych byla schopná odhadnout jakýkoli jeho čin. Byl to pro mě pořád ještě nevypočitatelný kluk, který se uměl zničehonic pro něco nadchnout a v další chvíli to začít nenávidět.

Opřel si čelo o mé a položil mi studené dlaně na krk. Obsypala jsem se celá husí kůží, ale neucukla jsem, protože i tak mě jeho dotek rozpaloval. Společně jsme nahlas oddechovali a já nehodlala čekat déle. Přerušila jsem mezi námi tu nesnesitelnou vzdálenost a začala ho líbat. Okamžitě mi polibek opětoval s veškerým doposud zadržovaným chtíčem.

Nezajímali jsme se teď o partu lidí, která nás očekávala dole. Potřebovala jsem teď jenom jeho, protože to jediné mi momentálně dávalo smysl. Zajel mi rukama pod triko a já se otřásla zimou a natiskla blíž k němu. Čím déle jsme se líbali, tím více jsem toužila po jeho blízkosti.