Tam, kde je bolest normální

Čas na pravdu

Všichni až na Pabla na mě čekali venku před bufetem a dopíjeli už druhý kelímek grogu. Tázavě zvedali obočí, když si všimli mého prázdného pohledu, který vyvolal jen několik minut starý zážitek. Rty mi pořád ještě brněly, kolena se nepřestávala třást a srdce nepolevovalo ve svém rychlém tempu.

,,Co se stalo? Pablo k nám přišel a bez jedinýho slova čapnul svůj snowboard a odešel do chaty,'' vyhrkl zmateně Donathan, hned jak jsem dosedla na místo vedle něj, a já mlčky zavrtěla hlavou snažíc se mu tak říct, že-sakra-vůbec-nevím-o-co-jde.

,,Bianco?'' oslovila mě tiše Lena a požadovala vysvětlení stejně jako všichni, ale já nebyla schopná jim ho dát. Nemohla jsem jim říct, že mě začal zničehonic líbat těsně před tím, než málem spáchal sebevraždu. Nemohla jsem říct absolutně nic. Jako by mi tím polibkem vzal nejen dech, ale i hlas.

Vytáhla jsem proto z kapsy mobil a rychle naklepala do poznámek stručnou odpověď o tom, jak jsem ho přesvědčila, aby se vrátil k ostatním a nebyl uražený. Nebyla to sice tak docela pravda, ale uklidnila jsem je tím, a to bylo hlavní.

,,To si cestou uviděla Yettiho, nebo proč nemluvíš?'' nechápal Donathan a vypadal krapet rozčíleně. Neměl rád, když nad něčím neměl kontrolu, nebo mu nebylo něco jasného, a tak jsem ho chytla za ruku a pokusila se o slabý úsměv, který by jej snad mohl přesvědčit o tom, že je všechno v naprostém pořádku.

Sama jsem ale moc dobře věděla, že to, co se stalo, nedokážu tak snadno vyhnat z hlavy.

///

Pablo nebyl ani v chatě. Popravdě jsem o něj začínala mít strach a nebyla jsem jediná. Lena vypadala, že se sesype a celý si to dávala za vinu, zatímco Nicholas ji přesvědčoval o opaku. Nemohla jsem však utišit hlásek ve své hlavě, který souhlasil s tím, že z části to její chyba opravdu je.

,,Myslíš, že bude v pořádku?'' otázala se mě Lena večer, když jsme skončily samy v pokoji po marném hledání Pabla v okolí. Kreslila jsem si zrovna do počmáraného bloku a po její otázce se neubránila tichému povzdechu.

,,Nebylo to od tebe fér. Trpí víc, než si myslíš,'' reagovala jsem místo toho a ona šokovaně pootevřela ústa, protože si nejspíš myslela, že ji budu jako vždy utěšovat.

,,Já vím, že je to moje chyba. A pokud se mu něco stane nikdy si to neodpustím,'' rozvzlykala se a já protočila očima a vstala, protože mi moje až moc dobré srdce nedalo jinou možnost. Objala jsem ji a snažila se její hlasitý nářek utišit. ,,Nechtěla jsem,'' opakovala stále dokola mezi vzlyky a já se zmohla jen na pár tichých chlácholivých slov. Vyrušilo nás po chvíli klepání na dveře a posléze se vynořila Nicholasova blonďatá hlava.

,,Pablo se vrátil. Je venku a je slušně opilý,'' oznámil nám a uvolnil Leně s povytaženým obočím cestu, když se vyřítila z pokoje ven. Úlevně jsem si oddechla a pak k Nicholasovi plaše zvedla oči. Díval se na mě zvláštním pohledem několik dlouhých minut a po chvíli se konečně pohnul a došel k posteli, na kterou si následně sedl.

,,Chtěl jsem se jen ujistit, že si v pohodě s tím, že jsem tady,'' promluvil váhavě a já se pousmála nad tou jeho nesmělostí. Položila jsem mu ruku na předloktí a snažila se vyhnout dětinským a krapet žárlivým poznámkám ohledně jeho vztahu k Leně.

,,Jistěže jsem s tím v pohodě. Jenom jsem se bála, že... že tu dojde k nějakýmu sporu mezi tebou a Donem, a to bych si prostě nikdy neodpustila,'' zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho druhou ruku, kterou přesunul na hřbet té mojí. Pod jeho dotekem mě začínala pálit a z celého dneška jsem byla už naprosto zmatená. Líbala jsem se s Pablem, pohádala s Donathanem a teď tu sedím s Nicholasem a přemýšlím nad tím, jak se vlastně cítím.