Tam, kde je bolest normální

Jsme si zase blíž

Z příjemného snu mě vytrhl pronikavý výkřik, který mnou projel jako nůž syrovým těstem. Zděšeně jsem se vyhoupla do sedu a spatřila Lenu, jak sebou hází na posteli mezitím, co v slzách křičí nesrozumitelná slova. Začala jsem s ní cloumat, abych ji vysvobodila z noční můry, a snažila se ji překřičet a ujistit o tom, že jsem tady, že jsem Bianca a že se nemusí ničeho bát. Po chvíli se konečně probrala a předklonila se, aby nabrala dech.

Máma hned nato přiběhla do pokoje a celá rozrušená si sedla k Leně a začala se honem zajímat, co se stalo a jak na tom moje nejlepší kamarádka je. A Lena se jí s brekem svalila do náručí a zmohla se jen na zavrtění hlavou. Moje máma byla prostě stoprocentní máma, kterou může mít jenom jedno dítě z milionu, a já měla to štěstí.

Mezitím jsem doběhla do kuchyně pro obklad, vodu a gumové medvídky. Vklouzla jsem k nim do hromadného objetí a ony se tomu tiše zasmály. Přála jsem si, aby se Lena narodila do naší rodiny a aby poznala, jak skvělé to je mít báječnou a starající se mámu, která na své dítě nedá dopustit.

Nacpala jsem do ní gumové medvídky, horké čelo ji svlažila studeným obkladem a donutila ji vypít celou sklenici vody. Vděčně na mě i na mamku koukala, a co chvíli se nanovo rozvzlykala, ať už kvůli noční můře, nebo naší laskavosti.

Mamka si k nám potom lehla, aby, kdyby se něco dělo, byla při ruce, a všechny tři natisknuté k sobě jsme usnuly. Mám pocit, že v ten moment se Lena vážně cítila jako doma.

///

Další den jsem svou fialovlasou kamarádku odvedla zpátky do jejího ne tak úplně domova a společně jsme uklidily ten hrozný nepořádek v jejím pokoji. Chtěla jsem s ní ještě chvíli zůstat, abych se ujistila, že bude v pořádku, ale objevil se zničehonic Pablo a věděla jsem, že je na čase, abych se vypařila a umožnila jim tak soukromí. Držela jsem těm dvěma palce, aby to vyřešili a aby se tahle ta noční můra rychle vrátila do pohodového snu. Nechtěla jsem, aby s nástupem do školy, na kterou jsem během svých mdlob a všech událostí dočista zapomněla, bylo ještě furt celé Campari rozhádané a aby se naše pouto zpřetrhalo.

A teprve když jsem spatřila Donathana Chamberlaina před dveřmi svého domu a uvědomila si, že jej konečně propustili z nemocnice, všechen ten tlak mi najednou spadl z prsou. V ten moment nezáleželo na ničem jiném, než na tom, že jsme konečně spolu. Doběhla jsem k němu s nadšeným křikem a on mě k sobě přitiskl a líbal mě všude možně po obličeji. Vypadali jsme možná až přehnaně sladce a skoro neskutečně vzhledem k tomu, co se v našich životech právě odehrávalo.

,,Tak ses konečně vrátil do reality,'' vydechla jsem šťastně a on přikývl. Uculil se a podal mi místo odpovědi do ruky dárkovou taštičku. Tu, kterou jsem viděla naposledy v den, kdy se to všechno špatné stalo.

,,Nedorozbalila sis dárek, Dukeová,'' pokáral mě a já zvědavě hmátla dovnitř. V prstech jsem sevřela dvě podlouhlé kartičky a vytáhla je se zájmem ven. Zasekl se mi dech v hrdle, ruku jsem si dala před ústa a couvla pár kroků dozadu, jak ohromný šok to pro mě byl. Donathan s širokým úsměvem němě sledoval mou reakci a já na něj s vytřeštěnýma očima zírala nazpět.

,,Lana Del Rey? Lístky na koncert Lany Del Rey?!'' opakovala jsem nejdřív polohlasem a pak už křičela a on přikyvoval s širokým úsměvem. ,,Panebože! Děkuju, děkuju, děkuju!'' jančila jsem a vrhla se mu znovu kolem krku. Hned na to mě trochu zabolel trup, ale nebyl čas řešit Morbus, když jsem držela v ruce lístky na svou oblíbenou zpěvačku!

,,Jsem rád, že máš radost. Přál jsem si přijít s něčím velkolepým.'' Usmál se a já ho pozvala dovnitř s očima přišpendlenýma jen na těch dvou kartičkách, které byly klíčem k něčemu neskutečnému. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, protože takovou věc mi nikdo nikdy nevěnoval a jen jsem v hale s otevřenou pusou chodila sem a tam a chytala se opakovaně za hlavu. Donathan se tomu tiše smál s rukama založenýma na prsou, ale umlkl téměř okamžitě, co spatřil mou matku postávající opodál. Sama jsem se zasekla v pohybu a uvědomila si, že oni dva se spolu ještě nikdy nesetkali.