Tam, kde je bolest normální

City mají více podob

   Na pár dnů jsem si potřebovala srovnat několik věcí v hlavě, a tak jsem se scházela maximálně tak s Lenou. Uzavřela jsem se opět do svého bolestí naplněného světa a celé dny jen malovala. Nevěděla jsem, co mě to přepadlo zase za náladu, scházeli mi moji přátelé, ale asi jsem se holt najednou bála s nimi trávit čas. Strachovala jsem se tu svou výjimečnost propůjčit někomu dalšímu.

Máma s nohou nic neměla. A pokud se tedy nejednalo o ni a ani o Lenu, znamenalo to, že jsem Morbus vtiskla do úplné nového člověka. Napadal mě můj nedávno nalezený dědeček z tátovy strany, ale před pár dny se u nás stavil na čaj a vypadal být naprosto zdráv. Děsilo mě to. Děsilo mě, že sama nevím, koho mám vlastně ráda.

A protože mi ty osamocené dny už stačily a protože už jsem nehodlala trávit další čas bez svých přátel, tak jsem si umyla ruce od olejových barev a napsala do našeho společného chatu, že bych ráda co nejdříve dokončila i pátý úkol. Chvíli jim to s odpovědí trvalo, ale pak se konečně ozvala Nam a stanovila dnešní datum na můj oficiální vstup do Campari.

Máma měla domluvené další rande s panem Culverem, což mi přišlo skvělé a zároveň příhodné, protože stejně jako minule u něj mohla strávit celou noc a na můj menší úlet nepřijít. Ale nebylo to stoprocentní, takže jsem musela být předem připravená i na variantu, když by se vrátila dříve a nenašla mě tu.

Sraz s Campari jsem měla v osm hodin večer u školy. Máma odešla v sedm celá rozzářená a krásné upravená. Byla jsem tolik ráda za to, že konečně od toho nahoře dostávala pozitivnější podmínky pro život.

Když jsem odcházela se skatem v podpaží, zamkla jsem svůj pokoj, aby máma popřípadě, kdyby opravdu ještě dnes dorazila, pochopila, že nechci, aby mě rušila, a myslela jsi, že spím.

Projíždět večerním Torontem se mi líbilo. Silnice byla ještě vlhká od odpoledního deště a pouliční lampy mi tlumeně svítily na cestu až ke škole. Campari na mě už čekalo na lavičkách u školního parkoviště a tiše o něčem diskutovali. Když mě zahlédli, ztichli a s váháním si mě beze slov prohlíželi, jako bych byla cizinkou, nebo přízrakem, který se právě vynořil zničehonic ze tmy.

,,Co je?'' zeptala jsem se nejistě a oni si mezi sebou vyměnili tázavé pohledy. Chovali se, jako by zase byli jeden ucelený spolek a já byla jen někdo navíc, kdo se k nim vecpal.

,,S náma? Nic. To ty se nám vyhejbáš,'' sdělil mi na rovinu Donathan a vyfoukl hustý oblak šedého kouře. Díval se na mě svrchu, a to se mi nelíbilo.

,,Neměla jsem teď lehký období, omlouvám se,'' řekla jsem směrem k ostatním sklesle a Lena mě došla obejmout. Donathan si odfrkl, ale zbytek s tím vypadal být na rozdíl od něj v pohodě.

,,Jen nás zajímalo, jestli o Campari členství furt ještě stojíš,'' ozvala se Nam tázavým tónem a já se napomínala za to, že jsem se k nim nechovala fér, když oni byli tolik vstřícní, a aspoň jim o sobě nedala dřív vědět.

,,Jistěže o to stojím,'' přikyvovala jsem a doufala, že se ke mně budou chovat stejně jako předtím. ,,Mrzí mě to,'' omluvila jsem se tiše a oni nad tím nakonec lhostejně mávli rukou a dál už se tím nezabývali.

Ulevilo se mi, ale stále jsem byla napjatá kvůli Donathanovi, který mě bez ostychu upřeně pozoroval a tvářil se při tom jako ten nejlepší a nejúžasnější z nás všech.

,,Jak se má pan Falešnej?'' houkl mým směrem, když jsme vyšli na cestu a mířili na nějaké soukromé místo Campari.

,,Dobře, hádám,'' protočila jsem očima a on bez jediné reakce odhodil nedopalek své cigarety na zem a ani se neobtěžoval jej zadupnout.