Tam, kde je bolest normální

Vyrážíme

Měla jsem dávno sbaleno, zatímco Lena si chystala teprve druhý kufr oblečení. Nechápala jsem, k čemu jí všechny ty hadry budou, protože jsme odjížděli jen na necelé čtyři dny a ona se balila jak na měsíční pobyt do Grónska. S protáhlým obličejem jsem sledovala, jak všechna zavazadla stěhuje s hlasitým funěním do chodby a jak si nakonec spokojeně oprašuje ruce od neviditelné špíny. Všimla si mého výrazu a zmateně rozhodila pažemi.

,,Co je?'' vypískla dotčeně a já se zatvářila stylem, jako by to snad nebylo očividné.

,,Leno, nejedeme pryč na dlouhý měsíce, ale na prodlouženej víkend!'' připomněla jsem jí ten malinký detail, který nejspíš přehlédla, a vysvětlila tak své rozhořčení z množství tašek, které si zabalila.

,,Já vím. Proto toho mám tak málo!'' zamumlala a podrbala se s pohledem upřeným na kufry ve vlasech, zatímco já zamrkala překvapením, protože mít toho málo zabaleného jsem si představovala rozhodně jinak.

Mávla jsem nad tím ale rukou a šla si radši najít nějakou poživatelnou snídani, než vyrazíme a absolvujeme několika hodinovou jízdu autem. K mému štěstí se mi povedlo vyhrabat jenom ovesné vločky, prošlé mléko a rozdělané oreo sušenky. S povzdechem jsem si je vzala a podělila se o ně s Lenou, která ani necekla a byla z nich pomalu štěstím bez sebe. Kdyby vyrůstala na tom, co já, asi by se teď tvářila stejně kysele a nepovažovala chudobu za skvělou zkušenost. Mamka jela brzy ráno do práce, takže jsem s ní už nemohla stihnout vést konverzaci o tom, kam zmizelo krucinál všechno jídlo, které jsme společně nakupovaly dva dny zpátky.

Grover s Pablem a Donathanem měli přijet za necelých deset minut a já s Lenou musela cestou nabrat ještě Nam a Elmu, které přespávaly u sebe. Brali jsme dvě auta, protože bylo evidentní, že sedm se nás do jednoho určitě nevejde, i když bych byla ochotná zaujmout místo na Donathanově klíně... Bianco, teď ne!

Vyrušil mě z přemýšlení zvonek u dveří, což bylo jedině dobře, protože moje myšlenky se někdy ubíraly ne úplně vhodným směrem. Byla jsem ráda, že kluci už jsou tu a pomohou nám s taškami, protože odtáhnout tu Leninu smečku kufrů bychom opravdu samy nezvládly.

Přede dveřmi stál ale k tomu největšímu šoku Nicholas, přes rameno měl přehozenou sportovní tašku a vedle dveří měl opřené lyže. Zmateně jsem zamrkala a snažila si vzpomenout kdy a kde jsme se domlouvali na tom, že pojede na prodloužený víkend s námi. Styděla jsem se za to, že jsem na něco tak podstatného zapomněla a přešlapovala nervózně na místě mezitím, co jsem v duchu nutila svou hlavu se rozpomenout.

,,Ehm, Lena...Lena mi navrhla, ať jedu s vaší partou a... asi se zapomněla zmínit, čili... no to je fuk. Radši půjdu. Nechtěl jsem obtěžovat,'' odvážil se jako první ke slovu dost koktavým tónem a natahoval se už po lyžích, že zase odejde, když se do toho vtěsnala samotná Lena a lyže mu z rukou pomalu vytrhla.

,,Jsem ráda, že si dorazil! Jsi očekáván! Za chvíli přijedou i ostatní.'' Lena se usmála a já se na ni významně podívala a požadovala se zdviženým obočím vysvětlení. Nicholase jsme tedy nechaly stát v předsíni v zimní bundě a vtipném kulichu s obří chundelatou bambulí a samy se odebraly do mého pokoje, kde jsem na ni rázem začala pobouřeně syčet.

,,Jaktože ses nepodělila o svůj geniální plán vzít Nicholase s sebou?! Příště bych to ocenila, protože se vsaď, že Donathan pukne vzteky!'' Snažila jsem se nekřičet, ale bylo to nadmíru těžké, když jsem si uvědomovala možné následky tohohle báječného spontánního nápadu.

,,Promiň, promiň, B! Úplně mi to vypadlo. Potkali jsme se na stadionu a tys malovala a já tě nechtěla při tom rušit. No a pak mi to prostě nějak vypadlo. Snad to není takovej problém, ne? Jste přece dobří kamarádi a zařídím, aby s Donathem přišel do styku co nejmíň.'' Sepjala ruce v prosebném gestu a já zakoulela otráveně očima. Zasáhl mě malinký osten žárlivosti, když jsem si uvědomila, že se ti dva spolu vídají ve volném čase. Vím, že jsem si zvolila Dona a byla jsem se svým rozhodnutím náležitě spokojená, ale i tak jsem počítala zkrátka s tím, že Nicholas je pořád... můj. Určitě to znělo ještě víc sobecky, než jsem si myslela, že ve skutečnosti bude.