Tam, kde je bolest normální

Možná někdo další

Skoro celých těch sedm kilometrů jsme šli v tichu. Nikdy jsem nebyla moc sportovně nadaná, čili to chození do kopce pro mě bylo spíš mučení, než uvolňující zážitek, nebo dokonce zábava. Donathan se plahočil za mnou s otráveným pohledem a vypadal být z toho všeho ještě nadšenější než já.

Myslím, že se to nedalo považovat ani za to trapné ticho, které většinou vznikne mezi lidmi, co se skoro neznají, nebo si zkrátka nemají co říct, protože tohle byla naprosto nová forma trávení času s druhým člověkem. A přitom jsem doufala, že po včerejší noci, by to mezi námi mohlo být konečně na dlouhou dobu v pohodě.

,,Budeš uražená ještě dlouho?'' zeptal se váhavě a já protočila očima nad tou jeho náhlou změnou nálady, která by se dala přirovnat k roztomilému klukovi typu Nicholas Powley.

,,Nesnaž se bejt zas milej, jo?'' odsekla jsem se založenýma rukama na prsou a zpozorněla jsem při pohledu na ženskou postávající vedle chundelaté koule na obojku. Stála na opačné straně silnice, diskutovala s kýmsi po telefonu a psa si skoro nevšímala. Kdyby nebyl uvázaný ke kmeni stromu, stoprocentně by skončil pod kolami auta a ona by to ani nezaregistrovala.

,,Pokud myslíš na to samý co já, tak seš šílenější, než jsem si myslel, Dukeová,'' podotkl uznale Donathan a já si odfrkla, protože ani komplimenty či jiné poznámky mi na něj už nemohly změnit dosavadní názor. Choval se jako malé děcko, které neumí ovládat své emoce ani nálady.

,,Sklapni, barbíno.'' Přeběhla jsem rychle silnici a schovala se za tlustým kmenem stromu. Potřebovala jsem se proplížit zezadu ke psovi, aniž by si mě všimla ta korpulentní dáma. Což zjevně nemohlo být tak těžké, protože ta byla zaujatá pouze svým mobilním zařízením.

Donathan na mě civěl z druhé strany silnice a po chvíli zašmátral v kapse, aby si vytáhl to svoje. Ve chvíli, kdy mě začal natáčet, jsem měla nehoráznou chuť ho strčit do silnice, hned jak pojede auto. Jenomže na nic takového nebyl čas. Ženská sice náruživě žvanila s člověkem na druhé straně hovoru, ale mohla taky neplánovaně zavěsit, nebo třeba v téhle pustině ztratit signál.

Dostala jsem se nepozorovaně za kmen stromu, ke kterému byl pes přivázaný. Ženská zády ke mně tu zatím poskakovala na botách s vysokou platformou a vykládala jistý 'Amy' o novým úlovku, který klofla v pátek večer.

Pudl na mě nedůvěřivě zíral, a tak jsem zašmátrala v tašce a v tom velkém množství čokoládových tyčinek nahmatala zabalený oschlý sendvič. Otrávit jej kakaovou pochoutkou jsem totiž nehodlala, protože takhle malého psa mohlo i nepatrné množství theobrominu zabít.

Natrhala jsem mu pár kousků stranou, a zatímco je spokojeně přežvykoval, jsem si vytáhla z tenisek blátem zpuchřelé tkaničky a utvořila z nich provizorní vodítko. Kmen byl naštěstí tenký, takže délka tkaniček stačila na to, aby se ten drobeček při prudkém pohybu neuškrtil. Nalámala jsem mu další sendvič, aby se neznepokojoval tím, že ho odvážu, a rychle mu přes krk přetáhla tkaničku a druhý konec obmotala okolo stromu.

V ten moment se ta ženská ale neočekávaně otočila a snažila se pochopit, co to s jejím psem vyvádím. Zbledla jsem a vystartovala spolu s rozepnutým batohem, ukradeným obojkem a padajícími keckami z mých nártů pryč. Donathan to mezitím celé pobaveně natáčel, ale přispěchal mi na pomoc, abych neskončila jako mastný flek na asfaltce.

,,Stůjte, hajzlové!'' křičela za námi vztekle ta žena, ale my se namísto toho smáli a prchali dál. Málem jsem si vyvrtla kotník, ale dokázali jsme té fúrii uniknout bez újmy.

Nemohla jsem popadnout dech, jak jsem ze všech sil uháněla pryč a do toho se ještě hlasitě řehtala. Donathan běžel s mým batohem v náručí a mobilem to celé stále zaznamenával, protože v tom spěchu ani nestihl kameru vypnout. Mohli jsme tušit, že za námi ta ukecaná fuchtle nepoběží, ale i tak jsme nebyli schopni vlivem adrenalinu zastavit.