Tam, kde je bolest normální

Tenhle je ten pravej, B

Uběhlo pár týdnů a můj život se nijak rapidně nezměnil. Bolesti se však již pomalu vytrácely a Donathan vypadal den ode dne lépe. Doba jeho léčby nebyla sice přesně termínovaná, ale bylo jasné, že na Štědrý den nebude moci být doma. To mu bylo ale docela jedno, a dokonce mi na to řekl, že je pro něj lepší strávit čas v nemocnici, než s tou jeho nezvedenou rodinkou. O bratrovi se ani nezmínil a já ho k tomu nenutila, i když mě od toho večera ve stanu zajímalo spoustu věcí.

Problém s nenakoupenými dárky jsem kupodivu hravě vyřešila a nemohla jsem se dočkat reakcí všech po jejich rozbalení, protože ty byly odměnou zase pro mě. Tenhle rok jsem chtěla dát mámě něco opravdu výjimečného, poněvadž ona se vždycky bezvadně trefila do toho, co jsem si přála. A tak jsem ji přes internet objednala tričko s Linkin Park, na kterém byly potisknuté podpisy členů kapely, ještě když byl Chester Bennington naživu. K tomu jsem jí koupila dva sexy komplety spodního prádla, parfém s její nejmilejší vůní a namalovala jsem jí obraz, nás dvou, jak se objímáme. Dal mi sice hodně práce a Donathanovy bolesti mě v tom moc nepodpořily, ale s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená a věděla jsem, že za to ta námaha stála.

Nemohla jsem ale své několikaleté investice na vysněnou školu mrsknout jenom do dárků, čili jsem pro Campari vyrobila velké album plné kreseb a fotek, jež jsme společně nasbírali za tu dobu, co jsem k nim patřila. Přišlo mi to výstižné a od srdce a mohlo nám to na vzpomínky vydržet několik let. Měla jsem vizi, že se na to v budoucnu společně podíváme a promítneme si ty zážitky spolu. Ať už hraní kostek v altánku, koupání se v děsně ledové řece nebo hulení při odpoledním táboráku. Byly to vzpomínky, které se nemohly jen tak smazat.

Aby to ale nevypadalo, že jsem je všechny chtěla odbýt jedním společným dárkem a k tomu ručně dělaným, každému jsem ještě něco koupila. Leně fialový crop top s dvěma donuty na prsou, čímž jsem jí chtěla připomenout první večírek, na který mě pozvala, a kdy jsem si na sebe vzala Homera žeroucího koblihy, a vyrobila jí vlastní komiks s anime postavičkami, jelikož jsem za boha nemohla sehnat nějaký, který buď nečetla, nebo by nebyl v japonštině. Pablovi jsem sehnala úžasné brejle s oranžovými skly a k tomu beanie čapku s listem trávy. Nam overal se vzorem kytek, které mi připomínaly sakury, což byla asi jediná asijská rostlina, kterou jsem znala, a Elmě matnou rudou rtěnku a závěs na krk s velkou růží, protože jsem si byla jistá, že kdybychom se my lidé někdy náhodou převtělili do flóry, stala by se přesně touhle květinou.

Grover mi dělal asi největší problém, ale pak jsem v jednom malém obchůdku spatřila rozkošného plyšového medvídka a rozhodla se ho pro něj koupit. Člověk by si asi řekl, že pro drsnou horu masa jako je on, je takový dárek nesmyslný, ale měla jsem pocit, že přesně tenhle medvídek je ideální.

Mezi Nicholasem a mnou to bylo poslední dobou zvláštní. Moc jsme se nebavili, ale nehodlala jsem kvůli tomu zanedbat jeho dárek. Koupila jsem mu klíčenku s fotbalovým míčem a sehnala obyčejné bílé tričko, z kterého jsem pak pomocí barev na textil utvořila hrací pole.

Donathanovi jsem shromáždila playlist mých nejoblíbenějších post-punkových, gothic rockových, deathrockových, industrial rockových a dark wave písniček, protože jsem musela uznat, že někdy se se mi ta hudba vážně dobře poslouchala, pokud mi tedy zrovna netrhala uši.

Mohla jsem mu dát jeden z jeho portrétů, kterých jsem namalovala spoustu, ale přišlo mi, že ty patří jen do tajů mého pokoje a ne do jeho rukou, čili jsem vymyslela něco mnohem lepšího. Sehnala jsem černý psí obojek a na ten ze staré počítačové klávesnice, kterou mi sehnal Pablo, nalepila pět písmen, tvořící naše heslo. NEVÍM. Byla to vyloženě extravagantnost, ale věděla jsem, že něco takového Donathan opravdu ocení a bude to i nosit, protože častokrát si na krk zavěsil i malou kazetku od starých věží, nebo zámek s malým klíčkem.