Tam, kde je bolest normální

Nové začátky

Máma mě nepouštěla z domu. Cítila jsem se jako malé děcko, které zlobilo, a teď sklízí svou vinu v podobě domácího vězení. Jediného, koho ke mně pustila, byl Nicholas a Michael. Oba měli na mě ale až moc otázek a já byla příliš unavená a otrávená na to, abych jim vykládala tuny lží místo holé pravdy, a tak jsem většinou jen zavrtěla hlavou, že se mi o tom nechce mluvit.

Potřebovala jsem ven, kde jsem mohla pořádně žít, chtěla jsem i do té pitomé školy zabíjecí mou kreativitu, která už dávno začala a všichni do ní nastoupili, ale máma mi řekla, že dokud si nebude stoprocentně jistá, že jsem kompletně v pořádku, nikam mě nepustí. Jenomže po týdnu stráveném v mém pokoji o samotě, jsem toho měla už dost a začala si promýšlet dokonalý plán, jak se odsud nenápadně dostat.

Máma chodila spát okolo jedenácté, jakmile měla všechnu práci hotovou. Ucházela se teď o nové místo v lepší firmě, které jí pomohl najít Peter, protože kariéra v kavárně ji nejspíš dostatečně nenaplňovala, takže měla víc povinností než jindy. Když mě přišla naposledy zkontrolovat před spaním, byla jsem zalezlá pod peřinou už navlečená do svých milovaných otrhaných kalhot, conversek a džínové bundy. Dělala jsem, že spím, a ona mě proto jen políbila na tvář a odešla do vlastní ložnice. Počkala jsem ještě tak deset minut a potom se po špičkách dostala k oknu a mrkla na mobil. Dostala jsem k Vánocům nový bez pravěkých tlačítek, takže jsem si společný chat s Campari nemusela otevírat neustále na svém starém notebooku. Svítila na mě právě konverzace s partou, poněvadž jsme se všichni po dlouhé době měli sejít u školy a usídlit se v našem altánu. Jenomže byla kosa a tipovala jsem, že tak dlouho, abychom si o všem promluvili, venku nevydržíme.

Lenu jsem neviděla od poslední návštěvy nemocnice, kterou opustila předešlý den. Potřebovala si sbalit věci a celé stěhování domluvit se svými ,,skvělými'' rodiči, než se zabydlí natrvalo u nás. Máma s tím neměla sebemenší problém, pouze byla nervózní z malého prostoru u nás v bytě, když Lena byla od narození zjevně zvyklá na rozlehlý přepych. Uklidnila jsem ji, že tímhle se rozhodně zabývat nemusí, protože jediné, co Lena hledala, byl domov, a to jsme jí s mamkou mohly klidně nabídnout.

Můj pokoj se nacházel sice ve druhém patře, ale trávník pode mnou se nezdál být zas až tak moc daleko, čili seskok se mohl v pohodě uskutečnit. Musela jsem to však provést v co největší tichosti, protože máma neměla dvakrát hluboký spánek. Už přes den jsem si naplánovala, jak se dostanu z okna bezpečně na zem, takže jsem tu svou secvičenou akci zrealizovala. Zachytila jsem se okapu, který se naštěstí pod mou vahou neodtrhl od zdi a zůstal na svém místě, a potom po něm se vší opatrností slezla dolů. Když jsem nohama dopadla na pevný povrch, hlasitě jsem si oddechla a oprášila si ruce od špíny, kterou byl okap pokrytý.

Nebyl čas na to řešit, jak se dostanu bez újmy zpátky nahoru, protože už jsem pospíchala za ostatními, abych nepřišla pozdě. Pořád se na mně podepisovala Lenina nehoda, čili jsem nedokázala vynaložit moc velkou tělesnou aktivitu, ale podařilo se mi dorazit relativně včas.

Byli tam všichni kromě Leny. Donathan stál opřený o zídku a v ruce převaloval krabku cigaret, kterých se nesměl dotknout ještě nejméně dva týdny, Grover seděl s Pablem na chodníku a oba zírali beze slov do země a Elma s Nam vedly tlumený rozhovor, z kterého jsem nic nepochytila.

,,Ahoj lidi,'' hlesla jsem na pozdrav a všichni se na mě zahleděli, jako by se před nimi zjevil náhle duch. Prohlédli si mě od špinavých kecek až k rudému obličeji z fyzické námahy a Donathan se pokřiveně usmál a hned si mě k sobě přitáhl do objetí, které jsem vítala s úsměvem.

,,Konečně,'' vydechl mi šťastně do ucha a já se musela uculit. Všechny jsem postupně přivítala a pak nervózně přešlapovala na místě a kladla si stovky otázek ohledně toho, kde je Lena. Všichni v odpovědi krčili rameny, jako by snad tušili, na co myslím, a já se mrkla na mobil, jestli mi nezanechala aspoň nějakou zprávu.