Tam, kde je bolest normální

Pokání

Z pohledu Elmy

Když k nám do Campari Bianca nastoupila, vyvolalo to spoustu změn, a to převážně těch dobrých. Donathan přestal být tak šíleně uzavřený, protivný a odtažitý a my všichni jsme se o něco víc sblížili. Z Grovera se vyklubala něžná bytost, která se to nebála přiznat, a Pablo byl najednou citlivý kluk, jenž neměl v hlavě pouze trávu a večírky. Všichni jsme se jejím nástupem změnili. Změnila nás - některé až k nepoznání - a neskutečně nám pomohla uvědomit si v životě naše priority. Předala nám tolik lásky, kolik my jsme jí nikdy nemohli vrátit nazpět, i když jsme opravdu moc chtěli. Byla výjimečná.

Proto když opustila Campari, naše životy zešedly. Všechno kolem zešedlo. Měla jsem pocit, že začínám vidět černobíle, protože barvy, které Bianca vnášela každému z nás do života, nebyly nikde k nalezení. Míchala je na své speciální paletě a stejně jako ona sama, se ani to nedalo nahradit.

Samozřejmě, že jsme se cítili provinile. Nedokázala jsem se na Lenu ani Donathana od té noci podívat. Oba provedli té krásné duši až moc špatností, které se nedaly zamést pod koberec pouhou omluvou.

Že byl zkurvysyn Don, to jsme věděli všichni od samotného počátku. Ne jedné holce zlomil srdce a s každým vždycky zacházel hrubě a bez kousku citu. Ale Lenino chování nikdo z nás nečekal. Po událostech, které se jí pár měsíců zpět přihodily, se z ní stal úplně jiný člověk, ale jejím terčem neměla být nikdy přeci Bianca. Vždycky Lenu podpořila neskutečným způsobem, protože taková Bianca jednoduše byla. Dávala víc, než unesla, a vždycky to překryla bezstarostným úsměvem.

Nevážili jsme si jí. Ani já dostatečně ne. Neměla jsem k ní sice tak blízko jako k Nam, ale byla mou dobrou přítelkyní od počátku. Měla jsem se víc zajímat a být tu pro ni častěji. Možná, že potom by nám všem s důvěrou o Morbusu řekla dřív a hlavně sama od sebe.

Jako rodina jsme selhali na plné čáře.

Z pohledu Grovera

Všechno se od té noci změnilo. My jsme se změnili, a to jsme k tomu nepotřebovali ani plamen svíčky, nebo pár prosebných slov na papíře. Stačil k tomu zázrak seslaný z nebe a pár zmrdů navrch.

Na jednu stranu jsem Dona chápal, kupodivu měl Biancu vážně rád a chtěl ji ochránit před nebezpečím, ale protože byl sobec a s láskou to moc neuměl, celý to neskutečným způsobem posral. Sám jsem o lásce věděl houby, takže bych asi měl držet hubu. Na svět jsem přišel nechtěnej a málem chcípnul už v prvních dnech mezi odpadkama na ulici. Lidem jsem se proto dlouhý léta převážně vyhýbal a ani jsem jim moc nevěřil, dokud jsem nepoznal Campari. To byli jediní lidi, který jsem byl ochotnej vpustit do svýho života stejně jako tetu. Ale co jsem o lásce věděl, bylo, že když máš někoho rád, budeš za ním stát za jakýkoli situace. A v tomhle selhala jak Lena, tak i Donathan. A aspoň v mých očích to nebylo omluvitelný.

Campari tu noc skončilo. Nemohl jsem držet za jeden provaz s lidmi, kteří poslali někoho tak úžasnýho, jako byla Bianca, ke dnu. Ta holka mi totiž pomohla víc, než si uvědomovala. Měla vzácnou duši, kterou si nezasloužil vlastnit někdo, kdo chodil převlečenej za smrt a kdo ze srdce nenáviděl svět.

Netušil jsem, kam to s náma teď povede. Bál jsem se pomalu udělat krok, abych se náhodou nezranil a nezpůsobil Biance v tak těžkých chvílích ještě fyzickou bolest. Jediný, čím jsem si byl ale stoprocentně jistej, byl fakt, že se moje rodina definitivně rozpadla.

Z pohledu Nam

Tu noc, kdy nám Bianca řekla svoje největší tajemství, jsem ztratila nejen svou rodinu, ale také důvěru k lidem. Viděla jsem na vlastní oči, jak přátele, kteří by mě měli podržet v jakékoli chvíli, všechno zničili.