Tam, kde je bolest normální

Poprvé mezi svými

     S mámou jsem ještě tu noc odjela do nemocnice, aby ji doktoři prohlídli. Bála jsem se o ni. Bylo pro mě sice dost obtížný tvářit se, že jsem naprosto v pořádku, protože pokaždý, když zabrzdilo auto, nebo jsme přejely přes nepravidelný povrch silnice a začalo to drncat, cítila jsem všechna postižená místa na těle. Ale masakr byl vykonán na mámě, a ta muselo akutně projít kontrolou. Zavírala jsem proto permanentně oči a škvírkou pozorovala jak zvládá pohotově řídit. Byla jsem šťastná, že to nemusí trpět.

Zastavily jsme na parkovišti před nemocnicí a vylezly ven z auta. Máma si prohmatala obličej i břicho a já se k ní otočila zády, aby neviděla můj obličej zkroucenej do bolestný grimasy. Pak si povzdechla, chytla mě za ruku a společně jsme vešly do nemocnice.

Na recepci nám příjemná zdravotní sestra řekla, ať počkáme, než doktor vyšetří posledního pacienta, a my si zatím koupily levný kafe z automatu. Mdlým pohledem jsem pozorovala obrazovku malý televize v horním rohu místnosti, na který se míhaly postavičky z mých oblíbených dětských seriálů.

,,Pojďte dál!'' zavolala na nás druhá sestra ze dveří ordinace, která už tak mile nezněla. Když si mě i mamku prohlídla, protáhla nevzhledně vrásčitý obličej.

,,Dobrý den,'' pozdravily jsme obě doktora při vstupu, který seděl za velkým počítačem a mhouřil oči do zářícího monitoru. Byl plešatý, urostlý a asi o pár let starší než máma.

,,Dobrý,'' zamumlal a pak se na nás s úsměvem otočil. Úsměv mu z tváře zmizel tehdy, když si všiml pomlácený mamky. Sestra si naopak prohlížela hlavně mě, jako by snad prokoukla, že se tu snažím něco maskovat. I kdyby však přišla na samotnej Morbus, pomoct by mi nemohla a hlavně by jí to nikdo tady z přítomných nevěřil.

,,Co se vám stalo, mladá paní?'' zeptal se mámy sympaťák s něžným hlasem a pokynul jí, aby si sedla na lůžko. Máma ho poslechla a snažila se nasadit tu svou divadelní masku, kterou praktikovala hlavně na mně.

,,Spadla jsem ze schodů a skutálela se mezi kola. Pár jich na mě spadlo,'' zalhala a já jsem hned po tom, co to dořekla, pěsti zatnula tak usilovně, že se mi nehty zaryly bolestivě do dlaní. Nepočítala jsem s tím, že jim řekne pravdu, ale i tak mě její odpověď plná lží vytočila. Určitě by nám ten milej doktor pomohl a promluvil s policií, která by jejího šéfa za tohle svinstvo poslala rovnou do vězení a máma by nemusela ani přijít o místo.

,,Tak se na to podíváme. Kde přesně vás to bolí?'' zeptal se a nechal ji se na lehátku natáhnout, aby jí mohl opatrně prohmatat břicho.

,,Vlastně nikde. Je to zvláštní, asi by mě něco bolet mělo, ale kdybych neviděla ty modřiny, připadala bych si naprosto v pořádku,'' odpověděla mu máma klidně, a dokonce se tomu i zasmála. To pro mě taky nebylo moc příjemný, ale úspěšně jsem v sobě vše zadržovala, aby ta protivná sestra neměla zbytečný kecy. ,,Možná jen... myslím, že mi tady něco luplo.'' Namířila na tenkou kůži, kde jí vylézala žebra z nedostatečnýho stravování, a doktor přikývl. Opatrně prsty prozkoumával okolí modřin a pak kývl, aby si v hlavě odsouhlasil svoje domněnky.

,,Vypadá to, že máte nalomená asi dvě žebra, budu muset udělat rentgenový snímek a pak uvidíme, co s vámi. Sestra vám všechny rány ošetří, ale nebojte, na šití to snad nebude.'' Usmál se a mně se ulevilo, že to není nic smrtelnýho, přestože jsem se na umření právě teď cejtila. Mamka mu úsměv plaše oplatila a pak s jeho pomocí opatrně vstala. Kousla jsem se do rtu a prohlížela si roztomilý ručně malovaný obrázky na velký nástěnce, abych nemusela myslet na palčivý rány, který na sebe neustále musely upozorňovat.

Rentgen prokázal doktorovo tvrzení o zlámaných žebrech, a tak mámě předepsal několikatýdenní léčbu, která měla vnitřní nesrovnalosti zahojit. Nebylo to zase tak vážný, takže jsme si obě s úlevou oddechly a mohly vyrazit domů s tím, že máma v dalších týdnech absolvuje ještě několik kontrolních návštěv.