Tam, kde je bolest normální

Jsem Alpin

   Celá udýchaná jsem vrazila do nemocnice, abych si ušetřila co nejvíce času s Donathanem, a zamířila k jeho pokoji v proklatě vysokém podlaží.

Po tom, co jsme s Nicholasem poseděli v McDonaldu, mě vzal na krátkou procházku po parku za stadionem, kam se chodil před každým zápasem uklidnit, protože zastával názoru, že čerstvý vzduch je lékem na všechno. Představil mi další část sebe, a to pro mě moc znamenalo, jelikož jsem díky tomu věděla, jakou důvěru ve mně má i po tom, co nehezkým způsobem zjistil, že jsem nakloněna více Donathanovi. Když jsem pak seskakovala z vyvýšené zídky, zachytil mě a odhrnul mi vlasy jemně z obličeje, přesně jak se to dělává v romantických filmech, na které jsem si kupodivu moc nepotrpěla. Díval se na mě způsobem, při kterém jsem věděla, že mě chce políbit, ale i tak to nakonec neudělal a pouze řekl: ,,Vždycky ho budu nesnášet za to, že přišel dřív než já. A závidět mu, že si tě na rozdíl ode mě získal.'' Pohladila jsem ho po tváři, ale nezachovala se tak, jak by se očekávalo. Nepolíbila jsem ho vášnivě a nepřiznala si, že ho vlastně chci mnohem víc, než kohokoli jiného, protože tomu tak nebylo. Myslím, že takovým neupřímným chováním bych mu ublížila mnohem víc.

Před Donathanovými pokojovými dveřmi na židli seděl hubený kluk s brýlemi sesunutými na špičce nosu a vlasy mu tvořily na hlavě změť černých hustých pramenů. Byl úplně bílý a choulil se do obrovské odrbané mikiny, v níž se se svou rachitickou postavou skoro ztrácel. Okamžitě mě napadlo, že to může být on. Donův bratr. Ale měla jsem za to, že jeho rodina odešla už dávno po odpoledních návštěvních hodinách. Kluk mým směrem na malou chvíli zvedl pohled a myslím, že výraz, který se vyjímal na jeho tváři, byl v jeho životě univerzálním za každé situace. Ani zamračený, ani usměvavý. Zkrátka bez žádné emoce a nějaké stopy po tom, jak se právě teď cítí.

,,Ehm,'' odkašlala jsem si celá nervní. ,,Někoho tam má?'' zeptala jsem se chlapce tiše a on zavrtěl hlavou, po čemž mu brýle sjely ještě níž. S údivem jsem protáhla obličej a čekala, že aspoň něco dodá, ale nevypadal na upovídaný typ. ,,A ty nepůjdeš dovnitř?'' ptala jsem se dál a on místo slovní odpovědi mykl rameny. Konverzace mezi námi dvěma vyloženě vázla, ale pocítila jsem k němu sympatie a měla jsem potřebu ho hned teď na místě rozmluvit, i když to bylo sebenemožnější.

,,Řekl ti o mně.'' Spíš poznamenal a já překvapeně zamrkala, protože jsem neočekávala, že vůbec promluví. Měl nakřáplý hlas neodpovídající jeho roztomilému vzhledu, zjevně proto, že se slovně vyjadřoval jen velmi málo.

,,Ano,'' pípla jsem stydlivě a pak si k údivu nás obou k němu přisedla. Ruce jsem si složila do klína a dala si velký pozor, abych se ho nedotýkala ani kouskem paže a nenarušovala mu tak osobní prostor.

,,Co říkal?'' zeptal se tím samým tónem a já nechápala, že je někdo schopný nezměnit po takovou dobu výraz ani intonaci hlasu. Pokrčila jsem rameny a na moment se zapřemýšlela, co bych mu na to asi tak měla povědět. Rozhodně jsem neměla v plánu mu tady vyprávět o tom, že vím o jeho životním traumatu, jenž se s ním táhne od útlých let, a Donathanově lítosti, kterou nad tím pociťuje.

,,Nerozebírali jsme tě moc. Jenom se mi tebou chlubil, protože já sourozence nemám, takže se často vyptávám, jaký to asi je. Vždycky jsem totiž chtěla bráchu nebo ségru. Myslím, že je skvělý mít jeden druhýho. Když si jedináček všechno je tak nějak... opuštěný,'' plácala jsem, ale na něm bylo vidět, že mu to snad ani nevadí. Možná že to dokonce rád slyšel. ,,Promiň, nepředstavila jsem se. Jsem-,''

,,Bianca,'' skočil mi do řeči dřív, než jsem se stačila vymáčknout, a podíval se na mě zvláštním pohledem, který byl naprosto odlišný od toho, který nosil permanentně na obličeji. Měl nádherné tmavě modré oči a v obličeji jemnější rysy než Donathan, ale vlasy a rty měli ti dva identické. ,,Mluví o tobě,'' sdělil mi tiše a já zamrkala v ohromení, protože takovou upřímnost jsem od něj neočekávala. ,,Holka, na kterou jsem čekal celej svůj zkaženej život,'' přeříkal nejspíš Donathanova slova a pak se na mě znovu zahleděl. ,,Vím, že ti to řekl,'' vyrazil mi opět dech a já sklopila pohled provinile k zemi, abych skryla rudé tváře. ,,Musí tě milovat. Jinak by ti to neřekl.'' Podíval se upřeně před sebe a oba dva jsme chvíli mlčeli. Přemítala jsem jeho poznámku se silným obsahem a bylo vyloučené brát ji vážně. Donathan mě měl rád, dokonce moc rád, a vážil si mě, ale milovat někoho se dle mého názoru nikdy nenaučil.