Tam, kde je bolest normální

Zvadlé fialky

Z pohledu Leny

Bianca odešla a já v pokoji osaměla. Byla jsem na samotu zvyklá, ale nikdy předtím jsem se neocitla o samotě s myšlenkou, že můj život je nejspíš v rukou jedné drobné bělovlasé dívky. Nikdy mi to nedošlo a nikdy by mě to ani nenapadlo, protože celé to znělo absolutně šíleně. Bylo sice zvláštní, že jsem necítila v posledních měsících bolest v situacích, kdy se to očekává, ale nebrala jsem na to ohled stejně jako na x dalších věcí.

Tehdy, kdy už jsem necítila ani ty tažné rány na rukou, které mi měly ulevit, propadla jsem v maximální zoufalství. Nepomohla mi už ani fyzická bolest a já do sebe řezala usilovněji a usilovněji, až se mi začal ztrácet svět před očima. A na jednu stranu to bylo fajn. Představa konce. Že už nebudou problémy, že už se nebudu vracet v myšlenkách k bytovce, že nikdy neuvidím svou příšernou matku.

Ale pak se tam zničehonic objevili lidi v uniformách a taky Donathan a v ten moment jsem nemohla být víc zmatená, protože jsem nechápala, jak se o mně dozvěděli a dokázali mě najít. Jak mohli vytušit, co mi je. Upadla jsem do dlouhého spánku, a když jsem se probudila, ležela jsem v nemocnici a u mého lůžka stál Donathan. Hrozně se na mě mračil, ale i tak jsem ho viděla ráda. Mnohem víc než Pabla, nebo jiné členy Campari. Nejradši bych ale stejně viděla Biancu, jenže ta s ním nebyla a nepřišla dalších pár dní. Až dnes.

Vzpomínám si na náš rozhovor s Donem. Hned jak jsem otevřela oči, začal do mě zvýšeným hlasem hučet, jak nezodpovědně jsem se zachovala. Jak příšerná jsem kamarádka a jak moc velký jsem sobec. Měl pravdu, ale vážně to bylo to poslední, co jsem v tom momentě potřebovala slyšet.

Celé roky jsem měla za to, že mám skvělý život navzdory tomu, že na mě naši kašlou. Měla jsem luxusní barák, kamarády, hezké kluky kolem sebe a spoustu peněz. Byla jsem na střední a prožívala ty nejhezčí roky svého života, jak se říká. Nemělo to mít chybu.

Ale to bezchybné žití mě dostalo až na kachlíčkovou zem u nás v koupelně, kdy jsem si málem vzala život, protože mi odpadly důvody, proč vlastně žít. Neměla jsem náhodou právo na to být alespoň pár minut sobecká?

,,To, co ti teď řeknu, nikomu nevyklopíš. Nikomu. Řekla mi to Bianca s absolutní důvěrou, ale já nedokážu snášet takový tajemství, když vím, že jí to ubližuje a že ty si neustále nedáváš pozor. Kvůli tobě prožívala neskutečný bolesti! Jenom kvůli tomu, jak nezodpovědně přemejšlíš!'' křičel na mě vzteky a já nechápala jediný slovo z toho všeho. Jen jsem mlčela a se slzami v očích čekala, co na mě vyklopí dál, abych se krapet zorientovala a vůbec pochopila, o co tu vlastně jde.

,,Proč si myslíš, žes nic necejtila, Leno? Proč si myslíš, že tě nic z toho nebolelo?'' vyštěkl, jako by snad věděl, co jsem mohla při svém sebepoškozování prožívat. Zavrtěla jsem hlavou a v očích se mi jistě odráželo zmatení. ,,Protože to všechno cejtila Bianca! Má...Má nějakou zvláštní schopnost od narození a za všechny, který miluje, pak prožije naprostý utrpení a oni necejtí nic. Proto měla ty častý záchvaty, proto neočekávaně sykala a přivírala oči, to proto, že neustále musela cejtit všechno to svinstvo, co jsme jí my hodili na talíř!'' prskal nepříčetně a já opařeně setrvávala v té samé pozici a nemohla pomalu ani dýchat.

Cože to říkal? Nepřeslechla jsem se?

,,Co-o? Jak to myslíš?'' dostala jsem ze sebe v naprosté zmatenosti a on si povzdechl a promnul si čelo, jako bych byla naprosto pitomá, že tuhle banalitu nechápu.

,,Bianca nás celou dobu zbavuje toho nejhoršího a je načase, abychom jí v tom alespoň minimálně pomohli. Teď jsme jediný dva, kdo to ví, takže se opovaž ceknout, ale dělej všechno proto, aby se už nikdy nemusela cejtit tak, jak se cejtila v těch několika dnech tvojí vinou. Nesmíš se chovat nezodpovědně, nesmíš se chovat tak, aby to Biance ublížilo. Slib mi to!'' Upřeně se na mě podíval a ještě k tomu dodal: ,,Zachránila ti život, Leno. Bez ní bys tu teď neležela.'' Hlavu jsem si dala do dlaní a rozbrečela se. Nenáviděla jsem se za to, co jsem Biance provedla, i když jsem to nemohla tušit. Bylo mou chybou, že teď ležela někde v bolestech a já ji nechala trpět kvůli tomu, jakým jsem byla zbabělcem. Nezasloužila jsem si její přátelství a oddanost. Nezasloužila jsem si ani jedinou slzu z bolesti, kterou musela přetrpět.

,,Postarám se o to, abych jí už nikdy takhle neublížila. Přísahám,'' šeptla jsem zkroušeně a on si jen povzdechl, protože usoudil, že řev už ničemu nepomůže. Přikývl a pak mě tam nechal. Asi měl právo na to být na mě naštvaný. Určitě měl. Ale nemohlo to stejně přemoct vztek, který jsem pociťovala vůči sobě já sama.

Myslím, že už jsem se nikdy nemohla považovat za tu bezstarostnou a ujetou Lenu, kterou jsem bývala. Od té doby, co mi vlezla Bianca Dukeová do života, můj život se měl rapidně změnit a taky změnil. Musela jsem teď myslet na ni a ne jenom na sebe, i když jsem se dusila všemi těmi problémy. Potřebovala jsem se vykašlat na minulost a začít něco dělat, aby moje budoucnost už byla lepší.

Potřebovala jsem najít novou Lenu.