Tam, kde je bolest normální

Ten moment, kdy musíš skočit

Pár dní jsem strávila doma, pokud jsem tedy nepočítala pravidelné návštěvy u doktora, jejichž výsledkem nebylo absolutně nic nového. Potřebovala jsem se nutně odpoutat od světa a jeho neustále potřebě mě dusit. Aspoň pro jednou jsem chtěla být na prvním místě ve svém žebříčku priorit já.

Donathana měli už co nejdříve z nemocnice pustit a já se nemohla dočkat, až spolu začneme trávit čas a až se všechno vrátí zase relativně do normálu. Věděla jsem ale, že to nebude tak jednoduché, protože předešlé události se na nás všech tak rapidně podepsaly, že něco jako dřívější normál neexistovalo.

Trochu jsem se taky bála jít za Lenou. Musím se přiznat, že jsem se tomu možná i záměrně vyhýbala, ale na druhou stranu se to dalo omluvit vzhledem k tomu, co se nám oběma stalo. I tak jsem se však jednou konečně odhodlala. Bylo to den před tím, než se měl Donathan vrátit z nemocnice domů. Udělalo se mi o něco líp a bylo taky na čase se vrátit po těch příšerných vánočních prázdninách do školy a hlavně do reality. Ještě před tím, než jsem ale musela usednout zase do lavice a opět se sejít se všemi z Campari, potřebovala jsem nejprve vidět Lenu. Ta pro mě byla teď nejdůležitější.

Zazvonila jsem na honosné vchodové dveře a otevřel mi urostlý muž ve středních letech. Pro ženy jeho věku byl určitě velmi atraktivní a vsadím se, že máma by v jeho přítomnosti zrudla, jak by ji svým vzhledem ohromil. Měl ve tváři Leniny rysy a jeho výška mě až děsila, protože se musel krčit, aby se nepraštil o horní rám dveří.

,,Vy jste?'' zeptal se zmateně a rozhlédl se okolo, protože nejspíš očekával novináře, nebo další lidi mého věku. Chtěla jsem se zeptat na to samé, ale vlastně mi to už tak nějak došlo předem.

,,Bianca Dukeová. Lenina nejlepší kamarádka,'' vysvětlila jsem nervózně a on si mě pozorně prohlédl, jako by ho můj vzhled mohl o mém tvrzení přesvědčit. Tvářil se neutrálně a pak se malinko pousmál, než odstoupil stranou, aby mě nechal vejít v klidu dovnitř. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem nebyla vyhnaná zpátky domů a splňovala požadavky téhle přepychové rodiny.

,,Je nahoře. Třeba aspoň s Váma bude mluvit. Po tom, po tom, co se stalo... Je to úplně jiný člověk.'' Smutně sklopil hlavu a já se namíchla, protože z Lenina vyprávění mi nikdy nepřišlo, že by o ni snad měl někdy zájem a starost stejně jako její slavná matka. Teď tu smutně shlížel na podlahu, jako by se najednou staral a byl zběhlý v problémech jeho sedmnáctileté dcery.

,,A vy se snad divíte?!'' křikla jsem k jeho překvapení podrážděně a vyběhla schody do Lenina pokoje. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala a když se ani napodruhé neozvala odpověď, vešla jsem prostě dovnitř. Leny obvykle upravený a krásně čistý pokoj byl chaotický a všude se válelo rozstříhané oblečení a potrhaná Manga. Zděšeně jsem na to všechno zírala a pozvedla pohled na fialovlasou pohublou postavu schoulenou u okna. Prázdným pohledem se dívala na Toronto stejně jako já tehdy, kdy jsem se po Donathanově nehodě ocitla u ní a nemohla spát kvůli bolestem a tomu všemu, co se ve mně odehrávalo.

Nic na můj příchod neříkala, jen se ohlédla, kdo ji narušuje tichou a ponurou atmosféru vládnoucí kolem a pak zaujala tu samou pozici co předtím. Já se překonala a dosedla na lavici u okna, zatímco jsem si ji pozorně prohlížela. Nebyla jako obvykle namalovaná, ale její obličej byl natolik půvabný, že zkrášlovat ani nepotřeboval. Měla však rudé prázdné oči, bledou pleť a tvář jí hyzdily jedině obrovské tmavé kruhy. Navlečená byla do o několik čísel větší tmavé mikiny, do vytahaných tepláků a tlustých chlupatých ponožek s malými pandami.

,,Ahoj,'' prolomila jsem ticho a ona jen mlčky kývla na pozdrav. Zírala vytrvale z okna a nebrala žádné ohledy na mou přítomnost. Nevyčítala jsem jí to. Vlastně jsem jen nevěděla, co jí po tom všem říct... Taky co říct holce, která byla nechutně zneužita a musela se při tom dívat, jak jí skoro zabíjí kluka, jehož milovala.