Tam, kde je bolest normální

Znovu ve tmě

    Celá rudá jsem běžela Torontem, abych stihla včas dorazit domů, protože jsem se neplánovaně zdržela u toho proklatého gotika. Culila jsem se i přesto jako blázen, a i když mi plíce při běhu málem praskly, nikdy jsem se necítila tak spokojeně. Měla jsem pocit, že už se všechno vrací zase do normálu a to, co se v mém okolí doteď bortilo, by mohlo zůstat ve svém původním stavu.

Ale pak jsem najednou musela zastavit. Něco mě řezalo v zápěstí a nebylo to zrovna příjemné. Se syknutím jsem si odhrnula rukáv a s překvapením zjistila, že na ruce nic nemám. Bolest i přesto neustávala a naopak se ještě víc stupňovala, což mi nahrnulo slanou vodu do očí. Cítila jsem řezání i na ruce druhé a odhrnula rukáv i tam, zda třeba něco nezahlédnu. Nic.

Začala jsem panikařit a bolestí se svezla na zem. Zírala jsem na odhalené paže a snažila se přemýšlet, ale křik se z mých úst vydral ještě dřív, než moje mozkové závity začaly vůbec pracovat. Nikdo si mě ale nevšímal a nestaral se o mě, jako bych byla snad neviditelná. Jen sem tam na mě někdo hodil protáhlý obličej a raději se rychle pakoval nejspíš s myšlenkou, že jsem uprchlý blázen. Nebyla jsem na nejrušnějším bloku, ale i tak jsem očekávala alespoň nějaký zájem okolí, které se ke mně však otáčelo s úšklebky zády.

I přes příšerné řezání a štípání na rukou jsem začala šátrat po mobilu v kapse. Nešlo mi to moc dobře, třásly se mi ruce a oči se mi zamlžovaly. Pomalu mi docházelo, o co by se mohlo jednat, a nemohla jsem ztrácet čas fňukáním nad svou újmou, ač byla očividně velká. Každá uchovaná vteřina teď byla nesmírně důležitá. Vytočila jsem Donathanovo číšlo a on hovor skoro okamžitě zvedl.

,,Už se ti stýská, co?'' ozval se jeho vítězný tón, ale usmát se pro mě teď nebylo možné. Snažila jsem se poskládat slova dohromady a nevnímat táhlé řezy na mém předloktí, jejichž bolest byla čím dál tím nesnesitelnější.

,,Musíš zavolat pomoc,'' vydrala jsem ze sebe s námahou, když jsem konečně v hlavě rozpoznala písmenka abecedy. ,,Lena umírá.'' Zmohla jsem se jenom na tohle, ale i tak mě Donathan pochopil. Zavolal pomoc přes pevnou linku, zatímco mě si stále nechával na drátě a kontroloval, zda jej pořád vnímám. Lapala jsem po dechu a musela si lehnout na svůj batoh, abych se alespoň přesunula do pohodlné pozice a nezatěžovala k tomu všemu i své dolní končetiny.

,,Jedu za tebou, kde seš?!'' Slyšela jsem jak otevírá vchodové dveře a v jeho pozadí projíždí auta. Vnímala jsem to jen mlhavě, ale aspoň to mě ujišťovalo o tom, že jsem stále při vědomí. Naučila jsem se za tu dobu, co na mě Morbus přesouval větší a větší bolesti, potlačovat jeho intenzitu. Nevnímat jej a myslet na jiný a mnohem příjemnější věci. Nesplnilo to sice stoprocentní účinek, ale i tak jsem se cítila díky tomuhle placebo efektu mnohem líp.

,,Ne, jeď za Lenou, prosím. Potřebuje pomoc.'' Víčka mi spadla, ale i s tmou kolem sebe jsem stále zůstávala při vědomí. Potřebovala jsem se aspoň dozvědět, že Lena bude v pořádku.

,,Ne, to ne! Nenechám tě samotnou. Už je tam sanitka a-,''

Jeho poslední slova se vytratila, jako by je můj mozek již nemohl vstřebat. Povedlo se mi s pomocí velké vůle otevřít znovu oči a snažila jsem se přemýšlet. Potřebovala jsem, aby byl u Leny, ale sama jsem to tady očividně nemohla zvládnout. Zavolat mámu nepřipadalo v úvahu, nikoho s Campari taky ne, Nicholase už vůbec, protože to by bylo příliš stresu, otázek a starostí naráz. Vybavila se mi však porostlá tvář muže a ten přívětivý úsměv s přísným obočím. Michael. Můj kamarád. Prý se mu můžu kdykoli ozvat, říkal. Nebo snad fantazíruju?

,,Zavolej Michaelovi,'' přerušila jsem tiše Donathana, který pořad zvýšeným hlasem argumentoval, proč se ke mně musí urychleně dostavit, a on se na něj začal zmateně vyptávat. Nakonec boj se mnou prohrál a zamířil nevesele k Leně. Řídit by vzhledem k minulým událostem neměl a vsadím se, že ho otec zabije, až zjistí, že mu sebral auto, ale v tuhle chvíli nad tím tak do hloubky Donathan určitě nepřemýšlel. Hledala jsem nekontrolovatelně klepajícími se prsty v kontaktech Michaelovo číslo a pak ho ještě stačila sdělit Donathanovi, než všechno ztmavlo.

Byli jsme tu zase. V té samé situaci jako předtím, od níž neuběhla skoro žádná doba. Morbus si mě opět lapil.