Tam, kde je bolest normální

Nechal si mě trpět

Na večer se mi začaly ozývat už první bolesti, ale tentokrát jsem to aspoň čekala, a tak jsem se pozdě odpoledne vypařila z domu s tím, že jdu na noc k Leně, a dojela na skejtu k altánku, který si přivlastnilo Campari. Byla zima, ale pořádně jsem se nabalila do mikin a bundy a schoulila se do rohu, odkud jsem minule zírala na Donathana, jenž si tu noc ukradl nevědomky moje tělo. Vyčkávala jsem, až to pomine a snažila se myslet na věci, které by mě mohly odsud v myšlenkách dostat pryč. Jako třeba cukrová vata, Liam Hemsworth bez trička nebo vtipné scény v Přátelích...

Jenomže bolest se po čase zintenzivnila. Hlavu, nos, žebra a hrudník jsem najednou cítila stonásobně. Jen jsem v klubíčku tiše seděla s rukama obmotanýma okolo trupu a trpělivě čekala, ale tlak neustoupil. Cítila jsem každou kostičku ve svém nemocném těle. Nedalo se v takovém stavu ani spát a navíc mi byla větší a větší zima. Docházelo mi, že tenhle noční výlet byla ohromná chyba. Připadala jsem si jako Inuit po napadení ledním medvědem. Choulila jsem se ve svém útulném iglú a pomalu umírala, zatímco mi z kousanců na těle vytékala krev.

,,Ale drž hubu! Neumíráš! Jenom seš v zatraceně pitomý situaci, na kterou se neumírá!'' okřikla jsem se nahlas, až se zvuk rozlehl tichým parkem, a pak se pokusila vstát. Nohy jsem měla zmrzlé a sotva mě poslouchaly, ale nutně jsem potřebovala odsud pryč, než jsi mě všimne nějaký pochybný týpek a zamorduje mě.

S uslzenýma očima jsem tedy znovu podlezla plot a vydala se tmavými ulicemi směrem k Leně. Byla to bezpečnější varianta, než se teď vrátit opuchlá domů, kde by se mamka přehnaně vyptávala a zase strachovala. Lena na mě sice u dveří hodila překvapený pohled, ale pozvala mě bez zbytečných otázek dál do tichého luxusu, který obývala sama a podle širokého úsměvu byla za mou přítomnost ráda.

Neměla jsem s sebou skoro žádné věci, ale doufala jsem, že mi Lena něco půjčí, aniž bych se musela trapně ptát. Za celou dobu se nesnažila ze mě něco páčit a nechala mě jít v klidu do koupelny, abych se v klidu naložila do horké vany a mohla se tu cítit jako doma. I přes celou tu aféru s Donathanem, do které byla nehezky zapletená, to byla ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla. Musela jsem ji ihned silně obejmout, i když to nebylo vůbec jednoduché vzhledem k mému stavu, a ona se mi už nejspíš půlmilionté omluvila.

Natáhla jsem se do horké lázně a zavřela oči. Vana byla přes půl místnosti a dala se nastavit na bublinkovou masáž a na dalších asi sto možných variant, které jsem raději nechtěla testovat. Vystačila jsem si s klidnou hladinou a tiše trpěla vše, co Donathan nemohl cítit. Byla jsem rozhodnutá, že zítra za ním zajdu a zařídím, aby do něj nacpali další uklidňující prášky, abych aspoň mohla nějak fungovat při hodinách ve škole. Děsila mě představa, že budu v křečích zapadlá v lavici půl dne.

Když už jsem měla kůži na rukou svraštělou a vlhkost se mi dostala až pod pokožku, vystoupila jsem z vany a vzala si Leniny drahé kraťásky a tričko na spaní. Pak jsem si vyčistila zuby jedním z desítek nepoužitých kartáčků, které byly pečlivě vyskládané v mramorové skříňce, a chvíli jen seděla na podlaze s koleny u brady a přemýšlela.

,,B? Zlato? Jsi v pohodě?'' ozvalo se za chvíli starostlivě za dveřmi a já ihned Leně odvětila, že je vše v pořádku a že už jdu. Musela jsem se sebrat a nebýt pořád taková fňukna, i když mě čekal nelehký úkol s potlačením svého tajemství po celou dobu Donathanovy léčby. V žádném případě se nemohl dozvědět o Morbusu, dokud byl napojený na všechny ty hadice. Jeho stav byl o mnoho lepší, než jsem očekávala, a doktorka při prohlídkách také vypadala spokojeně, protože krvácení nebylo silné a naštěstí se polámal na místech, které se daly v pořádku zahojit. Ztrátu paměti měl jen mírnou a možná dočasnou a díky bohu nedošlo k poruše, díky níž by byl do konce života dementní. Nedělo se nic tak strašného, co bych nedokázala unést.