Tam, kde je bolest normální

Rande s Panem Falešným

   Nicholas mě vyzvedl přesně v sedm hodin večer. Na sobě měl bílé tričko, světlé džíny a hnědou koženou bundu. Nervózně popocházel před vchodovými dveřmi a máma si ho za oknem bez ostychu prohlížela. Spojila ukazováček a palec ve tvaru malého kolečka na důkaz, že jsem si vybrala opravdu dobře, a já rozmrzele protočila očima. Lena stála na schodech a tiše se tomu hihňala. Byly jsme domluvené, že tu na mě dnes počká a přespí u mě, abych jí vše čerstvé hned mohla vylíčit.

Beze slov jsem na obě mávla na rozloučenou a vyšla ven z domu s velkou dávkou nervozity. Nicholas se okamžitě otočil, prohlédl si mě a pak se plaše usmál. Najednou mi došlo, že vůbec nevím, o čem si s ním budu povídat. Přes chat to bylo obvykle mnohem jednodušší než v realitě, protože klávesnice vám dodala více sebevědomí a ten dotyčný neviděl, jak na zprávy emočně reagujete.

A navíc jsme se ještě moc neznali. Prakticky vůbec, protože jsme oba byli dost upejpaví a skoro se báli zeptat toho druhého, jak se má.

,,Ahoj,'' hlesl a došel ihned ke mně. Zjevně netušil, jakým gestem mě přivítat, a tak si propletl prsty na rukou a já se v duchu rozplývala nad jeho nesmělostí.

,,Ahoj,'' zopakovala jsem a roztáhla rty do úsměvu. Doufala jsem, že dnešní večer nebude plný trapného ticha a rutinních otázek na to, jak se mám a co dělám ve volném čase.

,,Plány na dnešní večer jsou: jít do kina, ale nejen tak ledajakýho, pořádně se najíst, a pokud zbude čas, tak si zahrát bowling, co na to říkáš?'' Nicholas se podrbal nervózně na zátylku a já roztáhla rty do spokojeného úsměvu, protože to vypadalo, že se nudit nebudeme.

,,Skvělej nápad,'' pochválila jsem ho a pak se s ním rozešla k jeho autu, které určitě muselo stát neskutečný balík. Nechápala jsem, že se kolem mě v Torontu zatím motali samí zazobanci.

,,Já nejsem snob, vážně. Jen mi moji rodiče nedovolí, abych působil jako socka. Tak totiž nazývají všechny, kteří nežijí ve vile a nemají nejnovější auto, co je právě na trhu,'' vysvětlil trochu naštvaným tónem a navrch protočil očima. Zaujatě jsem si ho prohlédla a rázem u mě získal plusové body za upřímnost. V duchu jsem se smála už teď Donathanovi, protože předem mi bylo jasné, že se v Nicholasi Powleyem ohromně spletl.

,,Takže... ty se chystáš na fotbalovou univerzitu, nebo tak?'' zeptala jsem se ho, když jsme se oba usadili v luxusních kožených sedačkách. Nicholas pokrčil rameny a pak stiskl rty těsně k sobě, jako by se rozmýšlel, jestli o tom má přede mnou vůbec mluvit.

,,Víš, moji rodiče chtějí, abych šel na – podle nich – něco pořádnýho. Něco jako je medicína, práva, zkrátka to, co bych nikdy dělat nechtěl. Vždycky jsem si přál hrát profesionálně fotbal, ale to je pro ně naprosto nemyslitelný. Nemám tátu, co by chodil na moje zápasy a odpoledne strávil vysedáváním a koukáním na fotbal u televize , a mámu, která by byla hrdá na to, že její chlapeček je kapitánem týmu. Když dostanu stípko, tak mě s tím oba dva pošlou do háje,'' vychrlil ze sebe bez jakékoli přetvářky a pak omluvně zavrtěl hlavou. ,,Promiň, chápu, že to nechceš poslouchat.'' Sledovala jsem toho krásného kluka s dokonale řezanou čelistí, vystouplými lícními kostmi a hustými špinavě blond vlasy, který nejspíš zápasil sám se sebou, protože to doma neměl lehké. Bylo mi ho líto a přála jsem si ho chápat, i kdyby to znamenalo dovolit Morbusu, aby mi způsobil další případné bolesti.

,,Mně to nevadí. Naopak. Jsem moc ráda, že mi tolik důvěřuješ,'' šeptla jsem a podívala se před sebe na cestu. ,,Já chápu, že kecy rodičů jsou občas tak neoblomný, že si myslíš, že je budeš muset zaručeně poslechnout, ale... není to tak. Už seš dost starej na to, abys o svojí budoucnosti rozhodoval sám. Co ti můžou udělat? Nezaplatit školu? To těžko. Ať se chovaj, jak chtěj, tak tě maj rádi. Chtějí z tebe vychovat chodící dokonalost, ale oni přijmou oběť, pokud jim to tebe nevezme. Dej tomu čas.'' Nicholas na mě hleděl s ohromením a já se zahihňala jeho zaskočenému výrazu. Ruku jsem si dala před ústa a snažila se zakrýt červené tváře.