Tam, kde je bolest normální

Občas přijde i to štěstí

    Seděla jsem na tribuně fotbalového hřiště a čekala se staženým žaludkem na jistého Nicholase, který si se mnou tady chtěl dát schůzku. Byla jsem příšerně nervózní a upřímně se děsila toho, co mi tu bude sdělovat. Možná se mi bude vysmívat kvůli tomu náruživému polibku, nebo mi oznámí, že má přítelkyni a že tohle bylo ode mě vážně trapné gesto, což bych se asi ani nedivila, jelikož bylo.

,,Ahoj,'' ozval se za mnou rozechvělý klučičí hlas. S polknutím jsem se otočila a spatřila svou políbenou oběť se špinavě blond vlasy a dokonale tvarovanými rty. Nejsem žádný znalec mýtického světa, ale on by byl zaručeně díky svému zevnějšku Adonis.

,,Nazdar,'' odvětila jsem rádoby nezaujatě a pokusila se o bezstarostný úsměv. Posadil se kousek ode mě a zadíval se na svoje rozevřené dlaně, jako by snad z těch tenkých čár chtěl něco vyčíst.

,,Já vím, že to bylo v rámci nějaký sázky to, co si udělala,'' začal nejistě a já se ze všech sil snažila nepanikařit, jenomže to nešlo, protože jsem si připadala hrozně trapně. ,,Ale já si tě všimnul,'' řekl k mému překvapení, a kdybych právě něco pila, určitě by mu obsah mé pusy skončil na oblečení.

,,A-Aha, a to jak?'' vykoktala jsem ohromeně s vytřeštěnýma očima, zatímco on si pohrával s rukávem své fotbalové bundy. Jistěže patřil mezi fotbalisty, za těmi tady na té škole všechny holky pálily, jako by se jednalo o členy nějaké slavné popové kapely.

,,No,'' vyšlo z něj váhavě. ,,Zalíbila ses mi. Nechováš se jako ty ostatní upištěný holky. Prostě si... zvláštní.'' Konečně se na mě podíval skrz husté řasy a já v ten moment zčervenala.
Zvláštní, to jsem tedy byla, už jen kvůli Morbusu, ale i tak to od něj znělo, jako by mi právě řekl bůhví jaký kompliment. Třebaže jsem hezčí než Elma, za což bych ho musela považovat za blázna, poněvadž ona byla hotová Afrodita. Asi si v nejbližší době seženu knížku o mýtických postavách, protože mám neustálou tendenci k nim přirovnávat své okolí. Donathan by byl třeba hotový bůh podsvětí. Hádes. Anebo spíš bůh debility, to by na něj sedělo úplně nejlíp.

,,Myslel jsem to jako dobře! Seš zvláštní dobře!'' blekotal Nicholas, zatímco já jsem dlouhou dobu mlčela a působila uraženě. Máchal kolem sebe v rozpacích rukama a já se pobaveně usmívala nad jeho nečekanou stydlivostí.

,,Já to pochopila.'' Uculila jsem se a zaměřila se na své tenisky jako vždycky, když jsem se nedokázala lidem koukat do očí. ,,Jsem hrozně ráda, že nepatříš mezi ty namyšlený frajery, kteří na škole jsou. Mile mě to překvapilo,'' pověděla jsem mu bez ostychu upřímně a on zdvihl jeden koutek rtů nahoru, čímž se mu na tváři utvořil malý ďolíček, s kterým vypadal naprosto neodolatelně.

,,Šla bys se mnou někam ven? Třeba do kina nebo tak. Někdy. Dneska. Zítra. Kdykoli,'' koktal opět a já se vážně musela držet, abych se mu nesmála, kvůli tomu jak roztomile plácal.

,,Jasně. Třeba v neděli? Mezitím mám už totiž něco s kamarádkou,'' vysvětlila jsem a on byl zjevně s mou odpovědí spokojen, protože mu v očích vesele zajiskřilo a taky vydechl úlevou, že mu to jeho blekotání přineslo ovoce.

Ještě ten den mi napsal na můj nový facebookový účet a pohotově jsme si začali psát. Vzpomněla jsem si na Donathanova hloupá varování a musela se jim zasmát, protože Nicholas rozhodně nevypadal jako promiskuitní kluk, kterému by šlo jenom o to jedno. Jinak řečeno, nevypadal jako Donathan.

Když jsem se odpoledne vrátila domů, spatřila jsem u stolu v kuchyni sedět mámu s panem doktorem Culverem. Oba před sebou měli kouřící šálek kávy a tiše o něčem hovořili. S nakrčeným obočím jsem vešla do místnosti a váhavě se nejdříve podívala na doktora, který mě ale chlácholivým úsměvem ujistil, že je vše tak, jak má být, a poté na zkroušenou mámu.