Tam, kde je bolest normální

Nepochopené duše

Z pohledu Biancy

Byla jsem tak strašně vytočená, že jsem si v tom zmatku zapomněla i klíče, čili jakmile za mnou zapadly dveře, stala jsem se prakticky bezdomovcem, protože moje paličatost mi nedovolovala zazvonit a doprošovat se o azyl. Mámu jsem za nic nevinila, i když mě pěkně namíchla, že se opovážila vpustit přes mou nelibost Donathana do našeho domu, ale byla to máma a já na ni nemohla být naštvaná dlouho. Vyrazila jsem za jediným člověkem, kterého jsem nejenže snesla ve své přítomnosti, ale také jsem ho potřebovala. Naštěstí byl doma sám a hned jak mi otevřel, vrhla jsem se mu prudce do náručí a málem ho povalila samou naléhavostí na zem. Oči už jsem měla stejně oteklé, a tak jsem se nebránila pláči.

,,Proboha, B, co se ti stalo, kotě?'' zašeptal starostlivě Pablo a hladil mě po vlasech. Vrtěla jsem hlavou a netušila, co mu asi tak mám říct. Donathan se mi stal. O ničem jiném to nebylo.

,,Já ho tak nenávidím, Pablo. Tak strašně mě zklamal,'' vzlykala jsem a srdce mi při tom pukalo. Aspoň ten zbytek, který se nehodlal ještě rozpadnout na kousky jako jeho větší část, stále bolestivě tepal.

,,To přece není pravda,'' vyvracel má slova a já nechápala, proč to dělá. Copak jsem nezněla dostatečně přesvědčivě?

,,Ale je, proč mi to nevěříš?'' osočila jsem se možná až moc bouřlivě a odtáhla se od něj. Přitáhl si mě bez mrknutí zpátky a významně se na mě podíval. Odhrnul mi mokré prameny z obličeje a odhalil tak můj rudě flekatý obličej od slz.

,,Protože ty nedokážeš nenávidět, Bianco. A můžeš se snažit, jak budeš chtít, vynaložit maximum svojí síly, ale i tak nikdy nedokážeš nenávidět. Vím to zatraceně jistě. I přesto, co ti udělala Lena, na ni dokážeš být jen naštvaná a jsi zklamaná, ale tvoje tolik dobrý srdce by se nikdy nezmohlo na to ji nenávidět. Rovněž Donathana. Nikdy,'' promlouval ke mně jemně a upřímně, zatímco držel můj obličej v dlaních a já se snažila udržet co nejvíce slané vody pod víčky.

,,Moc mě přeceňuješ, Pablo. Nejsem tak hodnotný člověk,'' vyvracela jsem jeho slova tentokrát já a on se nad mou zpupností pousmál.

,,A právě pro tohle jsem si tím tolik jistej.'' Pustil můj obličej a shlížel ke mně, zatímco dlouze vydechl a jeho mentolový dech mi narazil do opuchlé tváře.

,,Stejně pro mě už nic neznamená,'' nedala jsem se a on se tvářil pochybovačně. Vadilo mi, že mi nevěří, a potřebovala jsem mu to zatraceně dokázat. ,,Fakt pro mě nic neznamená!'' křikla jsem ostře a Pablo překvapeně zamrkal nad návalem mých emocí.

,,Nelži sama sobě, Bianco! Miluješ ho víc než cokoli. A už jenom tahle přehnaná snaha mi to vyvrátit to dokazuje!'' zvýšil hlas i on a svraštil obočí. Chtěla jsem vypálit nějakou kousavou poznámku ohledně jeho a Leny, ale nikdy bych mu nedokázala slovně ani nijak jinak ublížit.

Místo toho jsem ho naštvaně chytla za lem trička, stoupla si na špičky a políbila ho. Šimralo mě z toho v břiše a i když mi to nepřipadalo za mák správné, byl to dostatečný důkaz toho, že pro mě Donathan Chamberlaine nadále absolutně nic neznamená.

,,Co to děláš, kriste?'' odtrhl se Pablo, i když vypadal, že se mu zvrat událostí zamlouvá, a já se kousla vyzývavě do rtu.

,,To, k čemu se ty nedokážeš za celou dobu dokopat,'' odvětila jsem káravě, což ho nejspíš vyprovokovalo k tomu, aby pokračoval, a přitáhl si mě nazpět ještě těsněji. Líbal mě náruživě a chtivě a i když mě hryzalo svědomí, že se teď na něj vrhám ihned po tom, co se zvrtly události ohledně Donathana, cítila jsem se zase živá.