Tam, kde je bolest normální

Hodný pan Culver

,,Tvůj táta zemřel, Bianco. V sobotu jdeme na jeho pohřeb,'' hlesla a já na ni zůstala koukat stylem nevím-co-ti-na-to-říct. Neviděla jsem ho skoro deset let a po celou tu dobu to pro mě byl naprosto cizí člověk, čili jsem k němu chovala spíše odpor než nějaké city.

,,Jak se to sakra stalo?'' Posadila jsem se vedle mámy, která vypadala ještě bledší a unavenější než normálně.

,,Spadl prý opilý do Ottawy a utopil se,'' odpověděla tichým skleslým tónem. Tátu jsem neměla bůh ví jak ráda, takže jsem se necítila ani smutně. Pamatuju si pár drobných chvil, kdy mi věnoval pozornost a jako táta se choval, ale byly to tak mlhavé vzpomínky, že to ke smutku z jeho ztráty nestačilo.

,,Když mi bylo devatenáct a já s ním otěhotněla, slíbil mi, že se o nás obě dobře postará. Milovala jsem ho, Bianco, a věřila mu. Bylo těžký snášet, co s ním práce i alkohol dělaly. Býval to krásný, vtipný a inteligentní kluk, do kterého bylo tak strašně těžké se nezamilovat. Vždycky jsem ho zvládla zkrotit a ujistit, že to zvládneme, ale... pak se v něm něco zlomilo a já už to dál nezvládala.

Před tvým narozením na mě nevztáhl ruku, přísahám. Dokonce tvrdil, že pokud se o to někdo někdy pokusí, zabije ho. Připomínala jsem mu to vždycky, když na mě křičel a mlátil mě, ale jeho to rozzuřovalo akorát tak víc,'' mluvila máma a do očí se jí hrnuly velké slzy. Kolébala jsem s ní a ona jen utrápeně vrtěla hlavou a vše ze sebe bez nádechu sypala, protože teď byla po letech konečně vhodná příležitost.

,,Snažil se tě mít rád, ale nedokázal to. Snažil se, vím to, ale měl za sebou tolik věcí, že to prostě nezvládl. Vyrůstal jen se svou mámou, která se o něj ale nestarala. Ukazoval mi dokonce kulaté jizvy na rukou, jak o něj bezcitně típala cigarety. Tahala si do jejich mrňavýho bytu pochybný týpky, s kterými spala za peníze, a bylo jí jedno, že se na to musí koukat.

Když mu bylo patnáct, tak se předávkovala a on připadl do péče nějakým vzdáleným příbuzným, který o něj nejevili žádný zájem. Chytil se špatný party a šlo to s ním z kopce, dokud si ale nenašel mě. Byla jsem jediný člověk, který se z něj snažil udělat někoho lepšího. Věděla jsem, že někým takovým dokáže být, pokud se bude snažit, ale vzdal to. Vzdal to moc brzo.'' Rozplakala se a já to celé poslouchala se zatajeným dechem. Poprvé jsem se něco dozvídala o svém příšerném otci, který mi způsobil první nehezké rány na těle, a nevěděla co říct.

,,Mami, za nic nemůžeš. Udělala si toho pro něj tolik. To on to pokazil. On nebojoval.'' Přitáhla jsem si ji k sobě a houpala s ní, jako bychom si teď na moment vyměnily role a ona byla mou malou holčičkou a já jejím rodičem.

,,Vždycky jsem chtěla, aby si vyrůstala v pořádné a velké rodině. Měla si sourozence, tátu a ne utahanou matku, která si ani nedokáže najít práci a která by ti nezpůsobovala noční můry,'' vzlykala, ale já vrtěla hlavou, protože takhle to nebylo. Byla pro mě tím nejdůležitějším člověkem v životě, za kterého bych si prožila i ten nejvíc bolestivý zážitek.

,,Dala si mi všechno, mami. A já ti slibuju, že spolu tyhle ty hrůzy překonáme,'' opakovala jsem přesvědčeně a moc dobře věděla, kde s tím vším začnu.

///

Nikdy předtím jsem nebyla v nemocnici sama, a abych byla upřímná, nic tak zvláštního to zas nebylo. Mamka musela ještě do práce, takže jsem se rozhodla to udělat raději hned a bez jejího vědomí. Vím, že by s tím nesouhlasila, ale potřebovala jsem, aby její teror v práci napořád skončil, i kdyby to znamenalo žít jen o chlebu a vodě.

,,Dobrý den, hledám pana doktora... No, nemá žádný vlasy,'' vysvětlila jsem sestřičce za pultem váhavě, protože jsem si nemohla vzpomenout na jméno. Zadržovala v sobě neúspěšně smích a kývla na souhlas, že ví, o koho se jedná.