Tam, kde je bolest normální

Ticho před bouří

   Ráno jsme si dali sraz s Campari v naší čajovně a já si koupila obří hrnek s bylinkovým čajem. Byla zima a potřebovala jsem se zahřát a přišlo mi trochu hloupé dávat si v takovém podniku kafe.
Měla jsem na sobě jen lehký svetřík a pod ním tílko, protože jsem zkrátka nikdy nedokázala odhadnout k počasí vhodný oděv.

Sesedli jsme si do kruhu a každý jsi za sebou urovnal hromádku svých dárků. Kousek od nás stál dokonce i tematicky malý vánoční stromek z umělé hmoty, což podtrhlo atmosféru, o kterou jsme se celou dobu snažili.

Rozhodla jsem se, že začnu první, abych nejprve všem předala hlavní dar. Vytáhla jsem papírovou tašku s tlustým albem a započala za pochodu vymyšlený proslov:

,,Přemýšlela jsem nad tím, jakej dárek na znamení díku vám všem, že jste mě sem přijali, dát. A pak mi došlo, že spolu máme už spoustu pěknejch zážitků a že by byla ohromná škoda je nedokumentovat, aby se jednoho dne náhodou nestalo, že si nebudeme moct vzpomenout, co se tehdy stalo na spontánním campování, co že to Bianca vlastně ukradla v rámci úkolů a kdo se odhodlal ke striptýzu před námi všemi. A tak jsem-,'' začala jsem vytahovat tu příšerně těžkou bichli z tašky a Lena si dala ruku dojatě před ústa. ,,pro nás vyrobila pamětní album. Něco už jsem tam vlepila, vložila a něco i nakreslila, ale myslím, že je načase, abychom do toho začali cpát naše vzpomínky společně, co myslíte?'' Konečně jsem zvedla pohled, abych si prohlédla jejich výrazy, a zjistila, že se všichni tváří zaskočeně. Díkybohu však v pozitivním slova smyslu a polil mě proto pocit štěstí i malé úlevy, že moje konání nebylo krokem vedle.
Poslala jsem album po Leně, aby si ho mohli postupně všichni prohlédnout, a oni se nad tím rozplývali a dávali si hlavu do dlaní při oživování vzpomínek. Tedy kromě Grovera, ten se jen mlčky usmíval. Oči mu však jiskřily, což jsem brala jako vděčné gesto se zachovanou mužností, na níž tolik lpěl.

,,Bianco, ty seš neuvěřitelná. Nás to za celou dobu nenapadlo a tys díky svý umělecký duší zajistila, že na nic nezapomeneme během několika měsíců strávených s námi!" promluvila Lena za všechny ohromeně a objala mě tak silně, až jsem měla pocit, že se mi její dlaně probourají do kůže. Nam s Elmou dlouho neotálely a taky mě začaly se smíchem objímat. Nakonec se přidal i Pablo s hraným dojetím a všichni jsme na Grovera hodili významný pohled, zda se i on k nám přidá, ale on nás odbyl razantním zavrtěním hlavou, aby náhodou nepošpinil svou důstojnost.

Po nostalgické a velmi emoční chvilce jsme si začali postupně rozdávat dárky a já sledovala šťastné reakce ostatních na ty mé. Váhavě jsem se podívala na Grovera, který v rukou svíral plyšového medvídka a četl si pro sebe vzkaz, který jsem mu u dárku zanechala. Možná, že se mu dokonce zaleskly oči, ale nechtěla jsem se klamat.

,,Každý měl v dětství dostat svého vlastního plyšového ochránce. Tys tu možnost neměl, a tak ti ho dávám teď. Vynahradí ti ty roky, kdys musel usínat sám.''

To stálo ve vzkazu a on na kousek papíru zíral bez mrknutí snad jednu minutu. Ostatní mu začali zvědavě nakukovat přes rameno, načež Grover zavrčel, ať toho laskavě nechají. Pak se však podíval na mě. Něžně, vděčně a úplně jinak než kdy před tím. Nakonec se usmál a zastrčil si vzkaz hluboko do náprsní kapsy, zatímco medvídka po celou dobu vysedávání v čajovně nedal z ruky.

Od Leny jsem dostala nějaký děsně drahý parfém, nádhernou novou džínovou bundu a barvy na textil, abych si ji mohla dle libosti pomalovat. Byla jsem ohromená a pomalu se styděla za to málo, co jsem jí já dala. Ve výsledku jsem ale nemusela, protože draze obdarovávala úplně všechny, i když mnozí na tom taky finančně nebyli tak dobře, a ona říkala, že peníze jsou její náhrada za rodiče, a proto jimi nehodlá šetřit.