Tam, kde je bolest normální

Rodina zvaná Campari

   Neděli jsem strávila za stojanem a učením se na velkou písemku z historie. Máma dělala něco do práce a mezitím nám vařila ovesnou kaši. Nebyla dobrá kuchařka. Vlastně byla naprosto příšerná kuchařka, ale mně ani jí to nevadilo, protože jsme to vždycky vyřešily něčím lehkým jako namazaným pečivem, salátem anebo když jsme byly už opravdu zoufalé donáškou jídla.

Někdo zazvonil a mamka bleskurychle odcupitala do haly. Vůbec na ní nebylo vidět, že si prodělala zlomeniny žeber, zatímco já se cítila, jako by mě každou chvíli někdo bodal do břicha ostrým nožem.

,,Dobrý den,'' zvolala mamka dětským radostným hlasem, jako by mluvila se Santa Clausem, kterému právě seděla na klíně. ,,Ty musíš být Lena!'' S trhnutím jsem se zastavila v pohybu a na plátně tak udělala jednomu člověku obří skvrnu místo oka. Tiše jsem proto zaklela a zaposlouchala se do rozhovoru dole, který byl přes tenké stěny zřetelně slyšet. ,,Jen pojď dál!'' pokynula jí máma. ,,Bianco! Máš tu svou kamarádku!'' zajásala mamka a zanedlouho i spolu s ní vešla do mého pokoje. Křečovitě jsem se usmála, abych jí o ten upřímný úsměv neokradla, a na Lenu hodila tázavý pohled. ,,Nechám Vás o samotě. Kdybyste něco chtěly, holky, tak stačí říct.'' Mamka se naposledy uculila a pak odkráčela do kuchyně s poťouchlým úsměvem. Byla z toho tak šťastná, že mi rvalo srdce, že jsem s ní tu radost nemohla sdílet.

,,Ahoj, Bianco. Já vím, že už mě máš asi dost, ale ještě než spolu nadobro skončíme, chci, aby sis poslechla, co je vlastně spolek Campari zač,'' sdělila mi opatrně a já odložila štětec a utřela si zapatlané ruce od barev do vlhkého hadru.

,,Campari? Jako ten likér?'' zasmála jsem se a Lena kývla rozjařeně na souhlas. Ukázala směrem ke dveřím, aby mi naznačila, že mě chce někam vzít a já poraženě vstala od rozdělaného obrazu a následovala ji do haly, kde máma zalévala kytky. Lena se s ní slušně rozloučila a já ji seznámila s pouhým faktem, že se za chvíli vrátím. Nechala jsem si na sobě odrbané džíny na malování a jen si přes košili přehodila čistou mikinu.

Zkoprněla jsem, když jsem před naším domem spatřila celý ten slavný spolek Campari. Samozřejmě i s tím vyznavačem temného umění Donathanem, který si mě hned se zájmem prohlížel. Přísahám, že jsem snad nikdy z nikoho nebyla tak nervózní jako právě z něj.

,,Jak jste vlastně našli mou adresu?'' zeptala jsem se trochu podezřívavým tónem a Lena všechny přelétla váhavým pohledem.

,,Nebylo to těžký. Jak už jsme řekla, jsme dost zvláštní spolek,'' odbyla mě s mávnutím ruky a pak čapla tu mou. Vydali jsme se k nějaké zapadlé čajovně, kde mi Lena koupila horký šálek indického čaje, protože jsem si v té rychlosti zapomněla vzít peněženku. Usrkovali jsme z hrnečků a většina k tomu ještě pokuřovala vodní dýmku.

,,Takže, abychom začali. Představíme ti každýho jednotlivýho člena a postupně tak celý Campari. Ten název vznikl náhodou, když jsme se poprvý všichni spolu ožrali tímhle likérem. Tehdy jsme ještě neuměli moc pít a neměli vkus na alkohol.'' Sborově se uchechtli, ale já zůstala netečná. Nevěděla jsem totiž, co od nich touhle schůzkou čekat a jak se vůbec chovat. ,,Začnu já. Jmenuju se Lena, to už víš. Celým jménem Lena Carbiagová.'' Otevřela jsem pusu dokořán a ona na souhlas kývla. ,,Ano, jsem dcera tý slavný italskoamerický herečky, která je doma sotva jednou za měsíc. Spousta lidí mě na téhle škole nesnáší, protože mě mají za namyšlenou krávu. Což není pravda. Nechlubím se tím, že je moje máma celebrita. Je to děsný. Doma jsem převážně sama, protože můj táta šuká se svou asistentkou a spí si v luxusních hotelech.

Do čtrnácti let jsem se řezala a jednou jsem to tak přepískla, že jsem málem vykrvácela. Bylo to na školních záchodcích a tady Nam,'' kývla na Asiatku. ,,Zavolala pomoc a dostala mě z toho. Staly jsme se kamarádkami a vznikla už tak malá část Campari,'' dopověděla svůj životní příběh ve zkratce a já místo nějaké slovní reakce párkrát ohromeně zamrkala. Neočekávala jsem, že mi tu budou s důvěrou vyprávět svoje soukromý záležitosti, ale vlastně mě to dost povzbudilo, poněvadž jsem si uvědomila, že nejsem sama, kdo to má anebo měl v životě těžký.