Tam, kde je bolest normální

Rozervané duše

Z pohledu Donathana

Probudil jsem se a do uší mi okamžitě narazily ostré pípavé zvuky, které se mi nepříjemně opíraly o ušní bubínky. Všude bylo bílo a já v duchu zaklel, protože jsem moc dobře věděl, kde jsem se zase kvůli svojí vlastní hlouposti ocitnul. Jakoby toho v mém životě nebylo teď málo, musel jsem se z neznámých důvodů nacházet v nemocnici. Přivřel jsem oči kvůli bolesti, která mi prudce vystřelovala do hlavy a všech končetin. Bolelo mě celé tělo k zbláznění.

Bolelo mě celé tělo.

Bolest.

Jaktože jsem cítil bolest... Jaktože jsem cítil bolest...

Začal jsem řvát a lomcovat svým zesláblým tělem. Strhl jsem následkem bouřlivých pohybů několik hadiček a jednu jsem si vytrhl přímo z ruky. Začal jsem krvácet a pocítil nepříjemné pálení.

Co se stalo a proč se tohle proboha dělo?

Do místnosti vletěla za okamžik vyděšená sestra a začala mě uklidňovat a rovnat všechen nepořádek, který jsem během svého emočního výbuchu způsobil. Chtěl jsem odpovědi na svoje otázky. Chtěl jsem, aby to všechno přestalo bolet a aby mi kurva někdo odpověděl.

Do místnosti vešla mlčky moc mně dobře známá osoba, která si opatrně sedla na protější postel a s očima oteklýma a tváři napuchlou mě zdálky prázdně pozorovala.

Vypadala tak zranitelně. Jako malá holčička.

,,Kdybys věděl, jak moc tě v tuhle chvíli nenávidím, Donathane Chamberlaine,'' zachraptěla a zmáčkla v rukou bílou pokrývku jistě s představou, že je to můj vlastní krk.

,,Co se stalo? Co tu dělám?'' reagoval jsem zmateně a nebral ohled na její chladně pronesená slova. Sestra nás nechala o samotě a zdvihla varovně prst, kdybych se ještě opovažoval ničit její pečlivě konanou práci. Nevšímal jsem si jí, protože jsem měl hlavu plnou zmatených myšlenek, které se rozhodně netýkaly blbých hadiček a jiných serepetiček.

,,Našli tě pár dní zpátky. Byl si celý od krve. Celý polámaný. Kdo by se taky divil, po pádu ze střechy by nikdo nevypadal jinak.'' Vstala a přešla pomalu k mé posteli. Obličej měla poznamenaný velkou bolestí, kterou si musela vytrpět, a cosi uvnitř mě mi napovídalo příčiny, kterým jsem nehodlal a ani nechtěl věřit. ,,Ale přežil si. Přežil si pád z dvanáctého patra,'' pokračovala a sehnula se nade mnou. Skápla na mě jedna její slza a zmizela někde za límcem nemocniční košile. ,,Nejpodivnější úkaz v dějinách lidstva,'' zašeptala ironicky a naklonila se ještě blíž, až se skoro naše nosy dotýkaly. ,,Dostal si nezaslouženou druhou šanci a jí vzal tu jedinou. Pro tak ohromnou lásku k tobě zaplatila životem,'' odmlčela se a pak nenávistně ucedila: ,,Moje dcera Bianca,'' vydrala ze sebe a další její slzy mi dopadly na bledé líce.

Ukrutnou nenávistí mě propalovala a mnou prostoupil ten nejhorší a nejbolestivější pocit, který mě kdy za život potkal. Nemohl jsem dýchat. Dusil jsem se a všechna bolest ze světa se teď přenesla na mě. Prostupovala mnou od konečků prstů až přímo k srdci, kde dokazovala svou největší moc.

Byla k nevydržení. Vytlačila ze mě jenom ohromné množství slz, brala mi dech a rvala mě na kusy.

Jako bych sám převzal Morbus a cítil za všechny lidi na planetě.

Zabil jsem Biancu Dukeovou.