Tam, kde je bolest normální

Nenávidění nenávisti

    Po hádce s Campari jsme se všichni museli na chvíli odloučit. Pro mě to nebylo nic neobvyklého, čili jsem se v pohodě přizpůsobila samotě, ale Lena a ostatní to snášeli hůř. Navzájem se ignorovali, jako by to snad bylo nutné, a museli hrát celé to divadlo, i když si stačilo jen v klidu o všem promluvit.

A protože jsem se nemohla dívat na to, jak Nam bloudí sama po chodbách zachumlaná ve vytahaných klučičích mikinách stranou od lidí, jak je Lena duchem nepřítomná a bledá a snaží se mi neustále vyhnout, abychom spolu náhodou neprohodily pár slov, a jak se dokonce i Pablo od Campari straní, usoudila jsem, že už to rozhodně není v pohodě a musím zakročit.

A tak jsem se odvážila a napsala do naší společné skupiny, kam se od pátku večer nikdo neozval.

Dneska všichni sraz ve čtyři v čajovně. Ten, kdo nepřijde, zjevně už nechce být součástí naší rodiny.

Seděla jsem v tu chvíli u stojanu doma a dívala se na obraz žlutovlasé holky, která skončila bůh ví kde po tom, co ji Donathan nechal bez sebemenšího zájmu odejít. Ne že by se mi po ní stýskalo, ale ráda jsem si lidi kreslila, abych si na ně uchovala vzpomínky, ať už byly špatný, nebo dobrý. Jako malá jsem si zachytila tátu, ale ten obrázek byl někde hluboko na dně krabice s jeho věcmi, kterou máma strčila do sklepa a nehodlala znovu otvírat. Namalovala jsem i dědu, babičku a dokonce Leona a jeho ohromné ďolíčky, které mu byly ve tvářích vidět, i když se zrovna neusmíval.

Nejčastěji se mi však na plátně zjevoval Donathan a ty jeho arogantní úsměvy, nebo zadumané pohledy. Každou chvíli jsem ho viděla postávat u školy s jinou holkou. Dělal, že mě nevidí, a já nechápala, co se to s naším křehkým přátelstvím stalo. Přece za to nemohla jenom jedna věta o důvěře, kterou si mohl kdykoli získat, kdyby se nechoval jako idiot. Nebo to snad způsobilo LSD? Vážně jsem já byla tím důvodem, proč si to vzal?

Nerozuměla jsem tomu a pochopení jsem se vlastně bála. Děsila mě představa, že by byl schopný se zdrogovat a vrátit ke zlozvykům jenom kvůli mně. Omezovalo mě to v tom, jak se mám před ním v budoucnu projevovat.

,,Bianco? Jsi tu?'' Máma nakoukla do mého pokoje, zrakem přelítla kvapně plátno, ale nijak to protentokrát nekomentovala. ,,Napadlo mě, že bychom mohly pozvat dědu na večeři, víš? Mohla bys pozvat třeba Nicholase, nebo toho tmavovlasého fešáka,'' navrhla váhavě a já zrudla, protože Donathan byl tím posledním člověkem, kterého bych chtěla zvát na rodinou večeři.

,,Ne, dík. Vezmu Nicholase.'' Obrátila jsem se čelem k plátnu a doufala, že to nehodlá dál rozebírat, protože mi nebylo úplně příjemné vracet se k celé té události s gotikem. Nicholase měla navíc ráda z vyprávění a zdál se jí jako fajn kluk, což on byl a nemohla bych o něm mluvit nijak než v dobrém, ale tušila jsem, že mnohem radši by máma osobně poznala Dona. Viděla do mě, jako do zavařovací sklenice a bylo tomu tak vždycky, čili uhádla, že hraje v mém životě podstatnější roli než blonďatý fotbalista.

,,Ty pozvi Petera, myslím, že už je načase, abych pořádně poznala přítele svý mámy,'' usmála jsem se na ni a záměrně tak stočila hovor trochu jinam. Máma se zaculila jako prvně zamilovaná puberťačka a vypadala šťastně z toho, že mě to napadlo samotnou a nemusela to navrhovat ona.

,,Dobře,'' šeptla a chtěla zase odejít, než zaváhala a úkosem na mě pohlédla: ,,Bianco, nevzdávej to s ním. Připadala jsi mi šťastná.'' Poté opustila můj pokoj a nechala mě tam o samotě skleslou a přemýšlející nad jejími slovy ohledně Donathana. Jenomže kdyby věděla, co se mezi námi stalo a jak se choval a co já provedla, myslím, že by mi řekla něco úplně jiného.