Tam, kde je bolest normální

Další zproštěný

Z pohledu Biancy

Nejenže jsem dneska ukradla auto a splnila další úkol pro Campari, ale pro všechny členy jsem najednou byla někdo zcela jiný. Vypadali být tak ohromeni tím, k čemu jsem se právě odhodlala. Stále opakovali, jak moc odvážný čin to bylo, jak jim by se to nikdy nepovedlo a jak jsem naprosto překonala Donathanův ukradený iPhone. Ten na mě mimochodem vůbec nemluvil, ale i tak se pobaveně usmíval do zpětného zrcátka. Byl překvapený stejně jako ostatní.

Měla jsem ze sebe dobrý, ale zároveň taky špatný pocit. Porušila jsem zákon a způsobila problémy nevinnému člověku, který se mi jen snažil pomoct. Bylo mi Michaela líto. Vyhověl mi a ještě k tomu ke mně byl milý a vstřícný, zatímco já se chovala jako kráva.

,,Leno! Tvoje telefonní číslo. Ten chlap ho má v historii volaných hovorů. Musíš si vyndat SIM kartu, kdyby se na něj rozhodl volat!'' zpanikařila jsem a při představě, že by můj čin mohl mít závažné následky i pro moje přátele, mnou projel mráz. Lena okamžitě zašmátrala ve své tašce, nejprve mobil vypnula a pak vyndala i malou kartičku, která posléze skončila někde na torontské dálnici, protože ji vyhodila oknem ven bez jediného mrknutí. Obdivovala jsem na ní tu bezstarostnost, která mi vždycky chyběla.

,,Bude to fajn. Vždyť to auto hned najdou. Navíc si mu našla i klíčky, měl by ti ještě poděkovat,'' uklidňoval mě Pablo vysmátým hlasem a já se konečně trochu uvolnila, i když mě stále hryzalo svědomí. Potřebovala jsem si dát horkou vanu, čaj a pak se z tohohle všeho pořádně vyspat.

,,Jakej je poslední úkol?'' zeptala jsem se ospale a nahlas zívla. Přišlo mi, že rande s Nicholasem se nemohlo odehrát tenhle večer, i když to bylo jen pár hodin zpátky, co mě odvezl domů. Zděsila jsem se, že se po mně máma bude shánět, ale na mobil mi od ní nepřišla žádná nová zpráva, což znamenalo, že byla stále venku s panem Culverem.

,,Večer utýct z domu a celou noc až do rána se s náma potulovat venku,'' odpověděla mi natěšeně Lena a mně se ulevilo, že už to tentokrát nemuselo hraničit se zákonem. Dneska jsem ale o ponocování už nechtěla ani slyšet. Byla jsem tak utahaná, že jsem div neusnula ještě v autě.

,,Tak zejtra ve škole!'' rozloučila jsem se se všemi a spolu s Lenou vystoupila před naším domem. Máma se ještě z rande nevrátila a já o ni začínala mít strach. Jediný, co mě ujišťovalo o tom, že je v pořádku, byl Morbus.

,,Buď v klidu. Baví se. Možná ji vzal k sobě na skleničku a usnuli tam,'' odvětila Lena opět vševědoucně a já se kousla do rtu, protože u pouhé skleničky to taky nemuselo jen zůstat. ,,Probůh, Bianco, je dospělá! Nemůžeš jí odpírat ve třiceti sex!'' zareagovala se smíchem Lena a já po ní hodila popuzeně polštář.

,,S tím čtením myšlenek už seš trapná, Leno Carbiagová!'' okřikla jsem ji přísně, ale vlastně jsem se vůbec nezlobila. Spíš jsem se tímhle společným škádlením bavila.

,,Bianco Dukeová, ty tvoje šílený nápady na tom nejsou o nic líp!'' Polštář mi hodila zpátky a tím odstartovala válečnou bitvu se vším, co jsem měla právě po ruce. Nakonec jsem udýchaně spadly na matraci a usoudily, že už bychom vážně měly jít dnes spát, jinak se zítra ráno do školy z postele nevyhrabeme.

///

S Lenou jsme znaveně před osmou scházely ze schodů, zrovna když se mamka snažila neslyšně proklouznout do svojí ložnice. Když si nás všimla, polekaně sebou trhla a dala si ruku před pusu, aby nezačala pištět. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila přísně rty.

,,Kde si myslíš, že jsi byla, mladá dámo?'' nasadila jsem schválně rodičovský tón a máma se proti své vůli začala hihňat. Pak omluvně sklopila zrak a navlhčila si narudlé rty, které jisto jistě neodolaly polibkům toho okouzlujícího doktora.