Tam, kde je bolest normální

Válka plná emocí

Můj snowboard byl pro mě obrovská cennost. Dostala jsem ho k dvanáctinám, když jsme s mamkou poprvé vyjely do hor. Lehce jsem se na něm naučila, protože už tehdy jsem jezdila na skatu opravdu dobře a stačilo jen pár chvil, abych si jízdu i na sněžném prkně zamilovala. Když jsem teď zase mohla stát na vrcholku svahu a měla tu možnost se rozjet, bylo to jako splněný sen pro holku, co šetřila každý cent na vysokou.

,,Kdes nechal lyže?'' neodpustila jsem si uštěpačnou otázku při pohledu na gotika v černé bundě a oteplovacích. Místo odpovědi si pouze nasadil brýle, svou beanie čepici si shrnul víc do obličeje a věnoval mi pokřivený úsměv.

Sama jsem neměla helmu a ani Pablo nevypadal na to, že by si ji chtěl nasazovat, pokud si ji vůbec s sebou přivezl. Nebyla jsem zvyklá padat, takže jsem tak trochu kašlala na zodpovědnost a vystačila si jenom s čepicí. Zbytek party na rozdíl od nás helmu měl, a to bylo dobře, protože na lyžích mi to přišlo stokrát těžší a nebezpečnější než na prkně. Když jsem na nich poprvé a naposledy stála, zlomila jsem si díky své šikovnosti ruku a chodila pak měsíce s pomalovanou sádrou.

,,Uvidíme, kdo bude dřív dole, Dukeová,'' ušklíbl se Donathan a hned nato se rozjel dolů. Nejel vůbec špatně, to jsem musela podotknout, ale na mě byl každý krátký. Prosvištěla jsem kolem něj se zdvihnutým prostředníčkem a on se hrdelně rozesmál. K vleku jsem dojela jako první a celá parta pak těsně za mnou.

Pablo měl na čepici přidělané reflexně žluté rohy, a tak jsem si z něj po celou dobu utahovala, protože budil pozornost a jeho výška tomu akorát napomáhala. Byl to jeden z mála způsobů, jak ho donutit ke smíchu, a proto jsem se usilovně snažila ho udržovat v dobré náladě a nešetřila jsem svými pobavenými narážkami. Donathan sice nevypadal úplně nadšeně, ale podle mě se narodil už s permanentně nasraným výrazem ve tváři, takže jsem na to nebrala moc ohled.

Jezdily tu v areálu celkem tři lanovky. Jedna velká kabina pro osm lidí, jedna sedačková pro čtyři a jedna kotva pro dva. Kabina pro osm lidí byla nejlepší, protože jsme se nemuseli dělit na skupiny a vytáhlo nás to až na tu nejdelší sjezdovku.

,,Cesta nahoru trvá skoro půl hodiny, takže bych navrhoval si něco zahrát,'' ozval se k překvapení nás všech Pablo a já jsem byla ráda, že se zase rozpovídal. Myslím, že jsem na tom nesla zásluhu, protože konečně nevypadal jako vydeptaný malý kluk a měla jsem pocit, že po tomhle víkendu se přes něj konečně přenese. ,,Napadá mě Kdo by spíš. Znáte?'' Rozhlédl se po našem hloučku a já s Nicholasem jako jediná zavrtěla hlavou. Pořád ve mně zůstávaly ještě zbytky z mého asociálního života a měla jsem ještě kus cesty před sebou, než se jich nadobro zbavím. ,,Je to úplně jednoduchý. Řeknu třeba: Kdo by spíš skákal Bungee jumping a vy si promyslíte, kdo si myslíte, že by to z nás osmi mohl nejpravděpodobněji bejt. Pak na něj ukážete a ten, na koho to padne, se bude muset napít.'' Pablo vytáhl svou placatku a uličnicky se usmál. ,,Mám jenom dvě, takže s tím kurva šetřete.'' Položil si obě placatky na klín a promnul si natěšeně ruce, aby začal.

,,Kdo by spíš strávil noc v hotelu s panem Poorlym?'' odstartoval to prazvláštní otázkou a my všichni kromě Nicholase se neubránili tichému smíchu. Nejspíš si ještě na přítomnost nás podivínů nezvykl. Vlastně ničím divný nebyl. Byl až moc perfektní, a proto do Campari nezapadal.

Ukázala jsem okamžitě na samotného Pabla, načež on zareagoval s vykulenýma očima a dal si dlaň dotčeně na srdce. Většina ukázala na Lenu, která se nepříjemně ošila, ale všimla jsem si toho jen já. Chápala jsem, že to pro ni musí být teď složité, protože svoje staré já nechávala už dávno za sebou a tajné vtipkování o sexy zadku Poorlyho rovněž, ale byla statečná a držela se. Nakonec tedy pila ona a Pablo mi věnoval upřený pohled.