Tam, kde je bolest normální

Tráva a taky jistý práva

Za první úkol jsme s Donathanem získali přesně nula bodů, protože kvůli našim rozporům jsme nic nestihli secvičit a umístili se tak jako poslední. Hlavu jsme si s tím sice nelámali, protože ani jeden z nás nebyl soutěžní povahy, ale nechtěli jsme Pabla urazit, a proto nám tak nějak bylo jasné, že se v dalších hrách už budeme muset aktivně zapojovat. Důležitý teď ale bylo, že jsme s Donathanem mezi sebou měli uzavřenou nevyřčenou dohodu, která nás usmířila a spojovala.

Po odehrání scének jsme si na ohni ugrilovali steaky, které Lena sbalila do přenosné mrazničky s sebou, a s plnými břichy se rozvalili na dekách v trávě.

Počasí nevypadalo na to, že by mělo dnes pršet, a tak jsem se nemusela děsit osamocené noci s Donathanem. Měl totiž zvláštní schopnost mě vždycky ujistit o tom, že nezávazné dotýkaní je vlastně prospěšné pro nás pro oba.

,,Jako druhý úkol jsem zvolil postavení stanů. Půjde tu ale o spolupráci a zapojit se musí všichni členové. Nejrychleji hotový stan zvítězí. Grover a spol. začnou o pět minut později.'' Pablo nás vyrušil z příjemné pohody a já vrhla k Donanathanovi blazeovaný pohled. Oplatil mi ho se stejným nadšením a pak se pomalu vydal k autu, aby přinesl svoje věci.

Každý tým jsme si vybrali svůj volný plácek dál od ostatních, kde jsme měli stan stavět, a Pablo to odstartoval. Jelikož jsem v životě nic podobného nedělala, ujala jsem se návodu a pokoušela se Donathanovi aspoň diktovat, co má dělat. Sám z toho vypadal být ale dost zmatený a nedokázal si proto věci k názvům z návodu přiřadit.

,,Ježiš, tobě to trvá,'' komentovala jsem jeho pomalé pohyby netrpělivě, protože jsme se teprve zatím nacházeli u druhého kroku, zatímco ostatní už byli dávno u třetího.

,,Jak mám sakra vědět, co jsou to duralové pruty?'' rozčílil se, ale hlas nezvyšoval na mě, nýbrž na nějakého imaginárního člověka, který za všechny komplikace očividně mohl, poněvadž stany vymyslel.

,,Sakra, je to tvůj stan. Tos ho ještě nikdy nestavil?'' reagovala jsem s rozmáchnutými dlaněmi a on se na mě zadíval stylem, kterým mi jasně naznačil, že měl na práci mnohem zajímavější věci. Povzdechla jsem si a došla k rozházeným částem stanu, abych s tím nějak hnula sama.

,,Duralové pruty jsou zjevně tohle, Donathane. Jiný tu ani nejsou.'' Popadla jsem hlavní konstrukci stanu a pustila se do práce, zatímco jsem kroutila hlavou nad jeho nešikovností. On tiše nadával, ale když se uráčil přestat být uražený, docela jsme dokázali i spolupracovat.

,,Je dost velkej,'' prohodila jsem, když už jsme konstrukci měli pospojovanou.

,,To je.'' Donathan se na mě zašklebil a já po jeho infantilní narážce zakoulela očima. Lehce jsem ho plácla do ramene a nekomentovala to, aby si náhodou nenašel další dvojsmysl.

Stan jsme kupodivu nedostavěli jako poslední, ale o pár minut nás i tak předběhli Lena s Pablem. Grover byl naštvaný a zoufalý, protože se s holkami nemohl na ničem shodnout, a tudíž stan ani nedokončili a my ostatní jim museli pomáhat.

Když už se neschylovalo k žádné další aktivitě, šla jsem zavolat mámě a vystoupila na cestu, kde jsem chytila alespoň dvě čárky signálu. Dlouho mi to nezvedala, ale pak jsem konečně zaslechla její udýchaný hlas a v pozadí staré dobré Beatles.

,,Promiň, zlato, máme tu v práci frmol. Jak jsi zatím na tom?'' starala se a já jí stručně vylíčila, jak to tu doteď probíhalo. Vynechala jsem Donathana, protože jsem opravdu netoužila po tom probírat svoje roztroušené pocity s mamkou přes mobil uprostřed samoty. Řekla mi, že má na večer nějaké plány s panem Culverem, z čehož jsem měla radost, protože teď konečně mohli mít soukromí a máma se mohla aspoň na chvíli oprostit od své nelehké role rodiče.