Tam, kde je bolest normální

Morbus a jeho ochranná křídla

   Ruku v ruce jsme společně vstoupily do domu. Svou tašku jsem položila na gauč v obývacím pokoji a následovala Lenu do kuchyně, kde jsem konečně spatřila tu krásnou italskoamerickou herečku, jejíž křivky znaly všechny sociální sítě a byly motivací pro mnoho dívek. Na chvíli jsem nevěděla, jak se zachovat, protože jsem tu ženu doposud znala jen z časopisů nebo televize, a tak jsem rozpačitě přešlapovala na místě.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem slušně, když se Lena neměla dlouho ke slovu. Sjela mě nechápavým pohledem a já rozhodila ruce mírně do stran, jako by snad bylo špatné, že jsem zdvořile pozdravila její matku.

,,Ahoj, ty jsi?'' zeptala se kupodivu milým tónem a odhodila si dlouhé tmavé vlasy dozadu. V jejím obličeji jsem viděla jemné náznaky Leny a ona ten široký úsměv musela mít jistě po ní.

,,Jsem Lenina kamarádka Bianca,'' odvětila jsem tiše a potřásla si s ní rukou, což mi přišlo zbytečně moc formální.

,,Aha,'' usmála se pani Carbiagová a otočila se na svou dceru, která důležitě zírala do ledničky a vybírala občerstvení pro nás dvě. ,,Ani mě nepozdravíš?'' osočila se Lenina matka, i když se snažila držet vyrovnaný tón. Lena pomalu otočila své štíhlé tělo, matku si zběžně prohlédla a povýšeně našpulila rty.

,,Jé, promiň, ani jsem si tě nevšimla. Jak dlouho, že už si nebyla doma? Jo, už vím, nejméně dva měsíce!'' zasyčela Lena jedovatým tónem svá poslední slova a prudce zabouchla dvířka od ledničky, až jsem leknutím nadskočila. Nalila do dvou sklenic vychlazenou colu a snažila se ignorovat matčin nasupený výraz.

,,Hrála jsem. Vydělávala jsem peníze na tvé věci! Neflákala jsem se, nemysli si!'' zvýšila hlas i paní Carbiagová a omluvně se ohlédla směrem ke mně, protože i hulvát by tušil, že není úplně vhodné hádat se před návštěvou.

,,Vážně? Tvůj Instagram totiž mluvil o něčem jiném. Nehraj si na starostlivou maminku tady před Biancou, prosím tě. Stejnak si sem přijela jen proto, abys neměla špatný svědomí a mohla si na sociální síť postnout další fotku s popiskem, kde budeš půl hodiny žvatlat o velkém comebacku ke svojí milovaný dceři. Už se nemusíš přetvařovat, já se s tím, že nemám matku a vlastně ani otce, dávno smířila.'' Po těchto slovech mě Lena popadla zase za ruku, jak měla v oblibě, do druhé mi vrazila sklenici s colou a zavedla mě do svého pokoje. Paní Carbiagová zůstala stát v kuchyni celá zkoprněla a zostuzená a nechala nás bez dalšího komentáře jít.

,,Nemluv o ní, prosím. Dojdu ti pro tašku. Nenecháme si tímhle zkazit večer,'' šeptla sklesle Lena, ale pak ihned nasadila svůj typický nadšený úsměv s ďolíčky. ,,Jde se do pyžama!'' Vyběhla z pokoje, aby mi přinesla tašku, a já si zatím prohlédla její nádherný pokoj, který byl jako vystřižený z každého dívčího snu. Postel s nebesy, chundelatý bílý koberec, v rohu houpačka plná polštářů, na zemi spoustu mang a vlastní hudební věž.

Malými krůčky jsem popocházela po pokoji, shlížela se ve velkém podlouhlém zrcadle, prohlédla si Leninu obří nástěnku s velkým množstvím polaroidových fotek a zastavila se na ručně malovaném portrétu na zdi. Vystavila si můj dárek k narozeninám na smetanově bílé zdi přímo u ní v pokoji a mně to udělalo ohromnou radost.

,,Tady máš!'' zabouchla za sebou dveře, zamkla a zadýchaně skočila do postele. ,,Máma nás nebude otravovat, stejnak dřív nebo později vypadne, aby se mohla muchlovat s nějakými zajíčky.'' Protočila očima a já chápavě kývla hlavou, i když jsem tomu úplně nerozuměla. Nato jsem se dozvěděla, že zajíčci v Lenině osobním slovníku znamenali mladí svalnatí kluci, kteří uspokojovali nešťastně provdané bohaté ženy, jako byla třeba paní Carbiagová.