Tam, kde je bolest normální

Gotik se zapálenou cigaretou

Vybírání dárků byla pro mě ta nejtěžší a nejúnavnější činnost vůbec. Vždycky jsem je nakupovala jen pro mamku, jejíž vkus jsem zvládla po těch letech už hravě odhadnout, ale bylo peklo shánět něco pro extravagantní teenagerku, která si zjevně potrpěla na něčem z těch velkých značkových obchodů v nákupácích, kam jsem já chodila jen zřídka.

V Québecu jsem si většinou všechno pořizovala přes internet, ale ten jsem momentálně z časových důvodů nemohla využít. Tam, ve starý domovině, bych měla ve vyčíhnutých obchůdcích a trzích větší šanci na kvalitní narozeninový nákup, než v Torontu, kde jsem sotva trefila na náš práh, jak mi bylo pořád ještě cizí.

,,Kam se chystáš?'' zeptala se mě mamka v pátek odpoledne, když jsem se zrovna obouvala, že vyrazím do centra. Modřiny už jí začínaly úspěšně blednout, ale i tak si je musela překrývat šátkem na krk, aby se vyhnula otravným a zvědavým dotazům. Šéf ji nepřestával v práci držet často až do půlnoci a ona si přede mnou hrála na to, jak jí to nevadí a jak to s přehledem zvládá, i když na tom nebyla ani špetka pravdy.

,,Jdu něco koupit do města. Neměj strach,'' uklidnila jsem ji zběžně, ale ona si založila ruce na prsou, jak měla ve zvyku, a dožadovala se podrobnějších informací. ,,Fajn, jedna holka má zítra oslavu narozenin a já pro ni potřebuju nutně dárek, takže se jdu po nějakým porozhlídnout, abych konečně něco měla,'' vysvětlila jsem mámě s povzdechem a ona se štěstím celá rozzářila, jako bych jí právě sdělila, že se provdám do královský rodiny. Obdivovala jsem na ni tu sílu se přetvařovat i přesto, že měla dost únavnej den a musela vyrazit za pár hodin znovu do práce.

,,To je úžasný, Bianco! Ty zapadáš! Musíš mi všechno říct! Půjdu s tebou,'' rozhodla se zničehonic a šla se okamžitě převlíct za doprovodu vítěznýho pobrukování.

Opět celou situaci zbytečně zveličovala. Šlo o obyčejnou oslavu narozenin. Sice jsem na poslední byla asi tak v osmi letech, ale podle mě se to nemohlo nějak rapidně lišit. Možná teď měly děcka při tanci jen míň oblečení, pouštěly si hudbu hlasitěji a pily drobátko ostřejší pití.

,,Mamí, je to jen hloupá oslava! A navíc tam akorát přijdu a dám jí ten stupidní dárek. Nic převratnýho a nic, co by si žádalo tvou přítomnost. Šéf bude zuřit, pokud nepřijdeš včas,'' protestovala jsem, ale to už se mamka obouvala do černých lodiček a nandavala si kruhový náušnice, takže byla nulová šance, že si to rozmyslí.

,,Prosím tě, mám dvě hodiny, než se vrátí z nějakýho jednání. Pojedu potom rovnou do práce a ničeho si nevšimne, neboj. Tak jdeme!'' Spokojeně zatleskala a já jí prostě nemohla dál odporovat a zahlcovat větší dávkou negativní energie. I tak jsem se ale bála, že to od toho pitomýho šéfa zase schytá.

,,Takže... jakže se jmenuje?'' vypálila na mě ihned otázku, jakmile jsme vyšly ze dveří, a já zakoulela očima a chytla ji za ruku. Bylo to naše opakovaný gesto, který vypovídalo o tom, že se k sobě chováme spíše jako nejlepší kamarádky než jako matka s dcerou.

,,Lena. Bude jí sedmnáct a má mimořádnej talent na to mě neustále zapojovat do dění okolo,'' sdělila jsem mamce otráveně vše podstatné, co potřebovala vědět, a ona se zaculila. Vypadala jako puberťačka, která se právě dozvěděla, že se líbí nejhezčímu klukovi ze třídy.

,,Lena se mi už teď moc líbí. Jak vypadá?'' vyptávala se bezostyšně dál a já jí cestou do nákupního centra podrobně popisovala Lenin atypický vzhled.

Když jsme vešly do přesvícené haly plné prosklených vitrín a proudících davů lidí, povzdechla jsem si.

,,Co bych jí měla koupit? Vypadá na hypebeast holku a úplně se mi do takovejch obchodů teď nechce.'' Mamka po mým vyjadřování nasadila nechápavej pohled a já jí to začala okamžitě vysvětlovat: ,,Tak tomu tady říkaj. Zkrátka nosí hadry podle posledních trendů. Její styl se mi líbí, ale finančně mi to přijde dost náročný. Taky si vezmi, že pořádá party. To obnáší dost věcí. Musí být zazobaná,'' mlela jsem bez zastavení, což jsem měla ve zvyku jen před ní.